VŠECHNY DÍLY SERIÁLU BYLO JIM OSMNÁCT NAJDETE ZDE |
Tu neradostnou zprávu zjistil až od svých kolegů. “Obsadili nás Rusové,” vzpomíná na to, jak mu tahle tři slova změnila život. I dnes, padesát let od smutné události, mu během vzpomínání stékají slzy po tváří. “Byla to zrada,” říká zklamaně. „Rodiče nenáviděli Němce a já prostě nemám rád Rusáky.”
S kolegy jednadvacátého srpna okamžitě vyrazil do ulic Prahy. Do práce nepřišel ani několik následujících dní. Pořád byl v ulicích. Když míjel hromady tanků a vojáků, měl vztek a chuť bojovat.
První setkání s Rusy v nehezkých uniformách, které si pamatuje dodnes, ho čekalo u Edenu. “Namířili na nás těžký kulomet. Na křižovatce jsme všichni spadli na zem. To byla přirozená reakce, ale kdyby to na nás pustili, tak by to asi bylo k ničemu. Všichni jsme byli podělaní až za ušima,” líčí.
Ještě s větší hořkostí vzpomíná na momenty z Václavského náměstí. Odtamtud viděl rozstřílené Národní muzeum. “V průjezdu jsem viděl dvě nebo tři zakrvácený vlajky přehozený přes mrtvý těla. Slyšel jsem střelbu,” líčí. V dalších dnech se mu v práci podařilo zastihnout staršího, zhruba padesátiletého, kolegu. Alexandr se mu tehdy jako odhodlaný mladík svěřil s tím, že by chtěl sehnat kvér. “On mi ale říkal, že je to kravina.”
Odporu vůči sovětské armádě se nevzdal, psal protestní básně a vzkazy v ulicích. Když mu ruský voják podával štos letáků, “náhodou” je před ním upustil na zem. “Nikdy nezapomenu na ten pohled, všiml jsem si, že měl na jednom víčku vytetováno CCCP, na druhém srp a kladivo”.
Cítil vztek, ale život se mu nezastavil, jak říká. Přesto lituje toho, že nemohl cestovat, nezískal výjezdní doložku. Přišel také o několik kamarádů, kteří emigrovali. Sám se potížím při tvrdém režimu vyhnul. “Po mně se represivní složky neprošly,” vypráví.
