VŠECHNY DÍLY SERIÁLU BYLO JIM OSMNÁCT NAJDETE ZDE |
Jeho tatínek den nato přijel hned do Prahy a odvezl ho zpět na Sázavu. Sám se o politiku moc nezajímal. „Pak přišla změna, nikdo nevěděl, co bude dál. Dozvídali jsme se jen kusé informace z rádia,” vzpomíná milovník koní.
Stranou na Sázavě
Jeho otec přejížděl mezi Prahou a Sázavou, Pavel se až s odstupem času dozvěděl pravé důvody jeho přejíždění mezi rodinou a jeho kolegy. „On o tom nechtěl moc hovořit. I pro něj to asi bylo těžké. On tehdy stál dost otevřeně na Dubčekově straně a když se to začalo vyhrocovat, tak mi řekl, že mu došlo, že musí něco začít organizovat,” vypráví Pavel.
Jeho kolegové z výzkumného ústavu navrhovali rušit letadla, protože přistávala další a další, jeho otec se ovšem rozhodl k jinému kroku. “Nakonec to sklouzlo k tomu, že celý výzkumák spustil náhradní vysílací zařízení,” říká dnes již osmašedesetiletý Pavel s tím, že se jim ilegální vysílání podařilo utajit. “To bylo to nejvýraznější, co jsem v té době zažil.”
Otce považoval za jakéhosi vizionáře. Dnes si jeho rozhodnutí nesmírně váží, o to více, že jej za to režim krutě potrestal. “Z ředitele výzkumného ústavu se stala uklízečka,” smutní ve vzpomínce na minulý režim.
I Pavlovi se celý život převrátil naruby. “Byl jsem osmnáctiletej kluk, kterej měl sice spoustu elánu, ale nechápal, jak se to může stát. Byl to náhlý nával nedůvěry. Velký nedůvěry,” říká. “Najednou se ukázalo, že je potřeba počítat s násilím.” Cítíl, že se Čechoslováci stali obětí intrik.
“Měla jsem dva sourozence. Jednou polovinou jsme si užívali léta a prožívali taková ta klukovská léta, na druhou stranu jsme přemýšleli, co všechno můžeme udělat,” vzpomíná na to, jak mu invaze změnila způsob myšlení.
