Přestože my rodiče samozřejmě víme, že lidská zkušenost je kapénkovou nákazou nepřenosná, nepřestáváme na své děti prskat životní moudra, iracionálně doufajíce, že to nakonec chytnou taky… Copak jsme se ale bezpočtukrát nepřesvědčili, že moudrost nelze získat hlavou, ale jen krvácejícím srdcem? Méně vzletně řečeno: Copak nevíme, že životní moudrost lze nabýt jen přímým stykem s bolestmi, které většinou přicházejí až s vyšším věkem?
„Jsme tu jenom na návštěvě!“ zopakoval jsem dcerám tvrdošíjně, ale současně jsem v duchu žasl nad svou pedagogickou naivitou. Nevím snad dávno, že přimět dvě puberťačky k životní sebereflexi je stejně nemožné jako naučit týdenní štěně povel „sedni“? A copak nevím, že i já sám jsem ve svých šestapadesáti letech schopen sebereflexe jen vzácně? A copak jsem si dokonce nedávno nepřiznal, že v zásobníku koltu mé takzvané životní moudrosti převažují slepé náboje?
„Mimochodem, když už mluvíme o návštěvách,“ navázal jsem oslím můstkem.
„My mluvíme o návštěvách?“ zeptala se Sára.
„Měla jsem dojem, že řeč je o mrtvejch zpěvácích,“ poznamenala sarkasticky Bára.
„Mluvíme o životě a o smrti,“ pravil jsem. „Návštěva je metafora života, kterou...“
„Nechápu!“ přerušila mě okamžitě Bára.
Trpělivost! připomněl jsem si. Nekonečnou trpělivost!
„Rád ti to vysvětlím,“ odpověděl jsem. „Když tě někdo pozve na návštěvu, sluší se hostiteli...“
„Poděkovat!“ přerušila mě otráveně Sára. „To už jsi říkal minule. Dokonce jsi o tom už psal!“
„A hlavně je to pokrytecký!“ odsoudila mne Bára.
„Tomu údajnému pokrytectví se říká slušnost a ohleduplnost. Pokud tedy přijmeme myšlenku, že i náš život je svého druhu návštěva – krátká návštěva na tomhle nádherném světě –, neměli bychom zapomenout hostiteli při odchodu poděkovat,“ dokončil jsem pateticky.
„A za co?“ zeptala se neochotně Bára.
„Přece za to, že nás sem hostitel – ať už je to kdokoliv – pozval.“
„Ty se snad chystáš odejít, tati?“ pravila po chvíli Sára.
„Ne,“ řekl jsem popravdě. „Rád bych tu ještě pár let byl.“
„Ale tu děkovnou řeč si už radši chystáš…“ ušklíbla se Sára.
„Ne. Podle mě stačí, když je člověk jenom připravenej poděkovat.“
„A tenhle dům po tobě zdědí kdo?“ informovala se Bára věcně.
Ta otázka mě kupodivu rozesmála.
„Jsme připravený ti poděkovat!“ ujistily mne dcery jednohlasně.
