Historie vily je pochopitelně mnohem delší než historie samotné restaurace. Budovu si v roce 1906 nechala postavit bohatá rodina Primavesi, původem z Itálie, která v Olomouci více jak sto let žila a podnikala. Majitelé si ovšem příliš dlouho nového domu neužili, protože po vzniku samostaného Československa se vrátili zpět do Itálie a majetek prodali. Jsou-li moje informace správné, tak restaurace tam vznikla až v roce 2008.
Z klidné ulice na okraji historického centra města jsme vstoupili do ještě klidnější zahrady, kterou od okolního světa odděluje masivní zděný plot. Takovým výhledem – konkrétně do Bezručových sadů – jako mají tady, se může pochlubit jen málokterá česká restaurace. Umístěním na okraj původních historických hradeb se budova dostala zhruba deset metrů nad okolní terén a možnost letního posezení na terase je dostatečným důvodem k výletu do Olomouce z kteréhokoliv koutu republiky.
S láskou Klimt I přes umístění v přízemí až suterénu je restaurace překvapivě prostorná a světlá. Bohatá obrazová výzdoba není náhodná, jde o reprodukce děl, která pro původní majitele vytvořil slavný Gustav Klimt. Rozdělení na dvě místnosti poskytuje dostatek soukromí a jako vždy jsme s radostí uvítali nekuřácké prostředí.
Naši návštěvu jsme spojili s ochutnávkou menu, které Vila Primavesi nabízí v rámci právě probíhajícího Grand restaurant festivalu. To znamenalo rezervaci na konkrétní hodinu a výběr dvou hlavních chodů předem. Každý podnik v rámci tohoto festivalu musí nabízet tři chody za pevnou cenu. Je na jejich rozhodnutí, budou-li tvořit kompaktní menu, nebo doplní-li jídla nějakým speciálním bonusem. Ve Vile Primavesi se rozhodli pro samostatná jídla, ovšem zdařile využívající regionální suroviny i odkazující na italský charakter jejich klasické nabídky. Každý účastník festivalu ještě dostane zdarma sklenku sektu na uvítanou. Možná by neškodilo pro příště vyměnit typickou polosladkou „bohemku“ za italské šumivé víno Prosecco.
Počáteční dobrý dojem ale pokazil sérií fatálních chyb jinak sympatický číšník. Odstartoval je náš dotaz po jídelním lístku: běžný návštěvník, který zavítá na místní festivalové menu, totiž žádná další přání asi zřejmě nemá a díky rezervaci na přesný čas je mu jídlo nachystáno už předem a poměrně rychle po usazení i servírováno na stůl. Největší chyba tedy nastala v tom, že zatímco jsme si v jídelním lístku vybírali vhodný předkrm, v kuchyni nebyl zastaven výdej jídla a po pěti minutách stál číšník u našeho stolu s hlavními chody, zatímco my jsme si teprve chtěli objednat předkrm. Na pohotový návrh, ať začneme hlavním chodem, dokud je teplý, a pak si dáme předkrm, jsme pochopitelně nepřistoupili a jídlo odeslali zpět do kuchyně.
Jídelní lístek má slušné zastoupení ryb, ale celkový rozsah nabízených jídel by si zasloužil zredukovat alespoň na polovinu. Jen hlavních chodů nabízí čtrnáct, a to nejsou započítány těstoviny, kterých na italskou restauraci nabízí naopak poměrně málo. U vín je potřeba pochválit dostatečnou nabídku moravských vín a pak také ceny. Naše Rulandské modré, výběr z hroznů od Vinné sklepy Velké Bílovice za 310 korun bylo skvělou volbou pro hlavních chod i sýry v závěru.
Důraz na místní suroviny Využití regionálních surovin je vždy dobrým znamením správně uvažujícího šéfkuchaře. Nejtypičtější místní surovina sice pochází z Loštic, ovšem Olomouc má přímo v názvu. Pochopitelně jsme tedy museli ochutnat olomoucký tvarůžek marinovaný v palmovém oleji za 60 korun. Skvěle uleželý sýr, cibulky a trocha chilli tvořily perfektní studený předkrm. Poloviční porce hříbkového risotta, která vyšla na 100 korun, utrpěla zbytečnou dekorací talíře a příliš silnými hoblinami parmezánu. Jinak šlo o uspokojivý exemplář italské klasiky bez jakéhokoliv šizení surovin.
Hlavní chody nám byly již krátce představeny v nešťastném úvodu, což byla ostatně jejich jediná chyba. Zadní jehněčí kolínko na rozmarýnu s pyré z bílých fazolí bylo perfektní a je velká škoda, že ho nemají běžně v nabídce. U pečeného husího prsíčka na sebe hlavní pozornost upoutalo bystročické zelí. Opět skvělé využití místní suroviny a kombinace husího masa a špenátových bramborových noků dokonale splnila festivalové zadání „regionální/národní specialita“.
Lepší sýr než dort Všechny restaurace nabízí dezerty, přitom jen málokde za něco skutečně stojí. Je s podivem, jak málo podniků napadne usnadnit si život nabídkou sýrů na závěr. Ve Vile Primavesi to naštěstí není ten případ a variace francouzských a italských sýrů za 180 korun byla rozhodně lepší volbou než čokoládový dortík za 99 korun, který esteticky příliš nevyhovoval a chuťově byl průměrný.
Ve Vile Primavesi na nás kromě jedinečného místa a nadprůměrného jídla také velmi dobře zapůsobila i samotná majitelka restaurace, která se osobně u stolů zajímala, jak byli hosté spokojení, a za problémy v úvodu se nám omluvila a vysvětlila, jak k nim došlo. Návštěvu této olomoucké restaurace lze doporučit, zejména v létě, kdy by byla velká chyba neposedět na terase s úžasným výhledem.
***
Restaurace Vila Primavesi
Univerzitní 7 779 00 Olomouc Po — Ne: 11:00 – 23:00 http://www.primavesi.cz
O autorovi| Michal Sänger, recenzent restaurací http://sanger.foodblogs.cz
