Vytrvalý déšť slil barvy posledního dne ostravských Colours do bahnité hnědi, početní diváci to ale nenesli nijak úkorně. Spokojeně čvachtali mezi stánky s občerstvením (kdo si dal langoše všude, kde to bylo možné, vybuchl a odletěl do langošového nebe). Především ale projevovali neotřesitelnou touhu bavit se, hned bylo poznat, že v řadách publika převažujícím živočišným druhem tentokrát není zevloun pražský.
Jiná atmosféra oproti venku převládajícímu lezavu vládla na kryté New York Stage, namísto v krůpějích shůry se tam ale člověk stejně za chvilku koupal, tentokrát ve vlastním potu. K hudbě, která se tam v neděli odpoledne hrála, ale rozpumpované publikum a trochu toho dusna docela patří. Brooklyn Funk Essentials předvedli amalgám tanečních stylů „velkého jablka“ – soul, funk, reggae, hip hop i salsu. V něčem retro, aranže přiměřeně moderní, zpěvačka klukovsky rozjetá, kolega vokalista důstojný. Lidé nadšení a usilovně tančící, když dav začal na povel kapely skákat, podlaha se rozhoupala způsobem už trochu adrenalinovým. Kdo si v natřískaném sále potřeboval odskočit, musel vyběhnout ven a poté, co uspokojil tělesné nutkání, se zařadit do dlouhatánské fronty na vstup. Vedlo to k mnoha dramatickým dilematům, na druhou stranu – je třeba vést lidi k tomu, aby byli v zájmu hudby schopni občas něco obětovat.
Cirkusovou náladu na scénu přinesli New York Ska Jazz Ensemble. Nevadilo, že většinou hráli instrumentální kusy, showmanství frontmana se saxofonem bylo sice občas, řekněme, hraniční, pánům to ale šlapalo, baskytarista držel grimasu oči koulícího Friga a kytarista v havajské košili kromě s přehledem provedených sól do publika vysílal kouzelně úlisné úsměvy.
Hlavní festivalová scéna byla orámovaná plachtami se sponzorskými logy – asi by to jinak nešlo. Když ale v pauzách běžely na velkoplošných obrazovkách reklamní spoty, museli rokenroloví puristé trochu trpět. V osm hodin zasedla za koncertní křídlo newyorská písničkářka Regina Spektor, již po část vystoupení doprovázeli ještě bubeník a houslista. Promáčený dav tuhle komorní sestavu pozdravil velmi nekomorním rykem. Kapela během letošního evropského turné přišla o člena – cellista tragicky zahynul ve Švýcarsku. Vystoupení za těch okolností nemohlo působit euforicky, profesionální ale bylo. Umělkyně v decentní róbě dokonale ovládá svůj hlas, jeho výraz se někdy možná dotýkal hranice mezi zasněností a nepřítomností, párkrát ujel do trochu moc velkého roztomila, jindy ale velmi přesně trefila rovnováhu mezi posmutnělostí a ironií nebo melancholii ve stavu jaksi čistém. Zvuk byl křišťálově čistý a posluchači spokojení, nejvíc kvitovali skladbu, jejíž část autorka zazpívala v rodné ruštině.
Větší kontrast mezi kultivovaným projevem Reginy Spektor a tím, co na pódiu předvedli král džungle Iggy Pop se skupinou Stooges, asi neexistuje. Ve dvaašedesáti letech Pop dokázal, že umí na pódiu spustit stejnou s chaosem hraničící melu jako za mlada a navodit přitom dojem, že to nedělá potisící, ale poprvé.
Po dvou třech skladbách se navíc zvuk i kapela usadily, najednou byla slyšet i kytara Jamese Williamsona, stejně drzá jako na klasické desce Raw Power, a hromová basa veterána amerického punku Mikea Watta (ex Minutemen). Iggy si s lidmi zaskákal, trochu je poplival, ohmatal, pár jich pozval na pódium, kde je oslovoval „čeští republikánští tanečníci“ (s tím jednoslovným anglickým názvem pro tuhle zemi by se už fakt mělo něco udělat). Lítal po pódiu jak čamrda zabalená v želví kůži, nájezdy mezi publikum dal ochrance příležitost si svůj honorář skutečně odpracovat. V pomalejších skladbách Gimme Danger a Open Up and Bleed zas nechal vyznít chladnou krásu svého hlasu. Kromě obligátních „faků a šitů“ z něj létaly i sentence typu „Jsem pevně odhodlán s vámi komunikovat“. Nakonec si Stooges dali No Fun – žádná legrace. V Ostravě ale byla. Docela velká.
