Vinohradská třída je bulvár, po němž kráčely dějiny

Kdo by chtěl vidět celou Vinohradskou, musel by začít v centru Prahy u budovy Národního muzea v katastru Nového Města – a připravit se, že skončí až ve vzdálených Strašnicích. Projde přitom ještě Vinohrady i Žižkovem a navštíví Prahu 1, 2, 3 i 10.
Ulice to přitom není nijak zvlášť široká, směřuje do mírného svahu, pak vede kus po rovině a v závěrečné třetině zase mírně klesá. Místy se trochu stáčí, ale většinou je rovná.

Její název se měnil celkem osmkrát. Postupně se tak jmenovala Říčanská, Černokostelecká (tento název nese dodnes navazující úsek ve Strašnicích), později Jungmannova. Po připojení Královských Vinohrad a Žižkova k Velké Praze v roce 1922 se jmenovala Fochova podle francouzského maršála Ferdinanda Foche. Sotva si na název lidé zvykli, nastala opět změna – za nacistické okupace to byla pro změnu Schwerinova. Po válce krátký čas opět „Fošovka“, ale po roce 1948 přišel na řadu jiný „maršál“ – generalissimus Stalin. Po období kultu osobnosti nakonec někoho na magistrátu napadla spásná myšlenka vyhnout se vojevůdcům, a tak se zrodil neutrální název Vinohradská. Asi to byla šťastná volba, neboť vydržela dodnes.

Od vinic k funkcionalismu

Při zkoumání dějin Vinohradské překvapí, jak rychle se z této původně obchodní cesty, vedoucí z centra východním směrem, stala městská třída. Souviselo to s razantním rozvojem metropole od 70. let 19. století. Nejstarší – dolní – část Vinohradské, v úseku od Wilsonovy k Italské, byla vybudována už do roku 1891. Navazující úsek k náměstí Jiřího z Poděbrad pak do začátku první světové války. Ulice vedla vlastně od novoměstských hradeb, přesněji od Koňské brány, která uzavírala z jihu Koňský trh, později Václavské náměstí.

Královské Vinohrady tvořily původně sady, vinice a parky, z nichž nejvýznamnější a nejkrásnější byla Kanálka, nazvaná podle svého zakladatele hraběte Josefa Emanuela Canaleho. Z ní už zbylo jen pár fragmentů v Riegrových sadech. Stávaly tu také usedlosti, zájezdní hostince a od 70. let předminulého století též několik dřevěných divadelních arén. V té době se také začal od nádraží Františka Josefa razit pod Vinohrady železniční tunel západním směrem, později přibyly ještě další dva.

Dolní část Vinohradské se později dost proměnila, řada domů zmizela a nahradily je nové stavby. Nešťastná severojižní magistrála přispěla také k jejich likvidaci. Nové budovy už pak nerespektovaly sevřený charakter ulice a systém domovních bloků. Přesto najdeme v dolním úseku převahu domů ve stylu historismu – vedle neorenesančních i několik neogotických, které tu na počátku minulého století vybudoval stavitel František Jiskra. Čím víc se chodec vzdaluje od Václavského náměstí, tím mladší stavby potkává. Historismus postupně nahradila secese, styl art deco a nakonec konstruktivismus a funkcionalismus. Posledně jmenovaný styl v dolním úseku reprezentuje především rozlehlá budova Českého rozhlasu od architekta Bohumila Slámy.

Právě o ni se vedly boje jak v roce 1945 během květnového povstání, tak i po srpnové okupaci v roce 1968, jak ostatně připomíná pětice pamětních desek u vstupu. Styl art deco na této části Vinohradské zastupují především paláce architekta Aloise Dryáka z poloviny 20. let – Radio a Orbis. Radiopalác si vystavěla Česká pošta pro své zaměstnance, kteří tu měli kino i společenské sály. Nejhezčí ukázkou secese je asi nárožní „činžák“ v ulici Anny Letenské od architekta Josefa Kovařoviče se sochařskou výzdobou Rudolfa Březy. O ulici výš na rohu Blanické je pak konstruktivistická škola architektů Františka Kavalíra a Pavla Smetany s plastikami Karla Dvořáka ve stylu civilismu.

Vše ukončuje pěkná secesní tržnice vinohradského architekta Antonína Turka, která měla být zbourána v 80. letech minulého století. Naštěstí přežila a dnes hostí designová studia.
Třídu lemuje také park – sady Svatopluka Čecha s pomníkem básníka a spisovatele v podání Jana Štursy a Pavla Janáka. Motiv chlapce s lipovou ratolestí později sochař použil samostatně. K dalšímu rozšíření Vinohradské – tentokrát severním směrem – došlo o pár bloků dál, kde se dnes nachází náměstí Jiřího z Poděbrad, jemuž dominuje Plečnikův chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, pozoruhodná sakrální architektura, jež se možná už brzy dočká zápisu do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Zanedbané cennosti

Bohužel je třeba připomenout i méně radostný fakt: třebaže jde o jednu z nejcennějších pražských komunikací, působí Vinohradská zanedbaně. Na chodnících chybí mozaiková dlažba, která nebyla zatím obnovena. V nedobrém stavu je i alej a citelně schází kvalitní uliční detail. Aaby toho nebylo málo, lze totéž naneštěstí říci také o náměstí Jiřího z Poděbrad. Byť představuje velmi cenné veřejné prostranství hlavního města, je jeho současný stav nedůstojný.

Dalším částem Vinohradské a jejich stavu bude tato stránka věnována příští sobotu.