Batohy napakované trvanlivými salámy? Kam se hrabeme na Angličany. Poté, co utopili sebe a další dvě generace v trilionech dluhů, je začal studit holý zadek a rozšafní Angláni teď najednou škudlí. Sloupkaři Guardianu se povedl neobvykle vtipný článek, v němž popisoval svou úspornou dovolenou na Slovensku. S několika dalšími rodinami si pronajali společné bydlení s tím, že si budou vařit sami, aby ušetřili. Kuchyň ale našli zamčenou a jediná hotovka, na kterou si v místní samoobsluze troufli, byly bramborové lupínky a pivo. Přestože s sebou měli vakuově balený parmazán, byla to dlouhá dovolená.
Naši londýnští známí se vydali lyžovat do Alp. S sebou vezli všechen proviant, včetně sušenek, čaje, mléka a kakaového prášku, aby si uklohnili i něco pro zahřátí na sjezdovce. A jejich termoska jako by patřila do filmu pro pamětníky Anděl na horách.
Na chodníku prorážela sousedka vzduch výhružně zaťatou pěstí. Když jsem se jí ptala, na koho se chystá, vysvětlila mi, že jenom kamarádce ukazuje, jak správně bouchnout do těsta, aby doma pečený chleba ideálně vykynul. Šetřím, šetříš, šetříme – a hospodářství se hroutí. Teď už jen zbývá, aby anglické matky začaly namísto vlhčených ubrousků balit na cesty mokré žínky v igelitových pytlících.
A zatímco si daňoví poplatníci utahují pásky, „banksteři“ (ze slov banka a gangsteři) se smějí. Ukázalo se totiž, že zneuctění šéfové bank, které musely být znárodněny, nejenže odešli s odstupným, oni si dokonce nechali zvýšit svůj předčasný důchod, který se v případě jednoho exmanažera blíží rekordním 17 milionům liber. Po uši zadlužení a jindy stoicky klidní Angličané nepříčetně zuří. Tuhle neděli se jim při čtení novin rostbíf zadrhával v rozčileném hrdle: „Jak je možné, že ti, kteří svou nezkrotnou chamtivostí přivodili pád důvěryhodných bankovních institucí, nejenže neskončí za mřížemi, ale odkráčejí zvesela a s šekem na rekordně vysokou částku?“
Teorií je několik. Jedna, že při kvapném znárodňování nebyl čas na detaily typu odstupné pro bankéře. Druhá, že vláda tento týden potřebuje odpoutat pozornost od toho, že do stejné banky vstupuje už potřetí a že díky její nešikovnosti zadluženost nás všech roste. Tak raději předhodila novinářům špek v podobě nenažraných bankéřů.
Včera pán, dneska kmán. Stojím s novým, a nefungujícím gramofonem na sentimentální pouštění starých vinylů před obchodem, kde jsem ho včera koupila. „No to snad ne…“ zalapám po dechu. Dveře jsou zamčené. Položím krabici na zem, přitisknu nos na sklo. Obchod je jako vymetený. Uvnitř zbyly jen zotvírané prázdné skříně, které byly ještě včera zavalené zbožím. Na zemi se válí pošlapaný igelit, cáry papíru, odkopnutý karton. Slyším vyzvánění telefonu. Čtu cedulku napsanou narychlo a napůl vyschlým fixem: „VZHLEDEM K NEPŘEDVÍDATELNÝM UDÁLOSTEM PRODEJNA UZAVŘENA.“ A víc nic. Ani telefonní číslo, žádné spojení. Nefungující gramofon si můžu dát za klobouk.
Jediný dárek k narozeninám pro manžela – teď dobrý akorát pro popelnici. Hledíme doma na nepoužitelnou krabici, sto liber v háji, ale nepociťujeme zlost, spíše smutek a lítost.
„Bankrot. Chudák. A ze dne na den.“ – „A takovej milej chlapík, takovej prima obchod.“ – „Musel ho dát k soudu jeden z jeho věřitelů.“ – „V sobotu jsem s ním mluvila a všechno vypadalo OK.“
Všichni jsme nějací vláční. Minulý týden jsem třikrát nedala přednost v jízdě. Řidič vozidla, do kterého jsem málem vrazila, se vyhnul nárazu o milimetry. Čekala jsem silná slova, grimasy, vzteklá gesta. Ne. Chlapík si místo toho chápavě změřil moje zkrabacené čelo a laskavě mávl, ať jedu první. Se stejným nadhledem se zachovali i další dva mnou ohrožení řidiči. Vypadá to, že v něčem ta recese bude docela milá.
O autorovi| ANASTÁZIE HARRISOVÁ, autorka je londýnská dopisovatelka Pátku
