Mnoho řádků bylo již popsáno v souvislosti se způsobem přijímání vládních návrhů zákonů, které „posvěcují“ zběsilé škrty vlády „rozpočtové odpovědnosti“. Vláda využila stavu legislativní nouze, aby sněmovnou své návrhy protlačila co nejdříve, a de facto znemožnila o nich v rámci řádného legislativního procesu celospolečenskou diskusi v pravém slova smyslu. Vzpomínáte ještě na tzv. Topolánkův batoh, o kterém se pro změnu zase nevedla žádná rozprava v Senátu? Oba případy mají společného jmenovatele, kterým je pohrdání.
Historie zná několik případů, kdy parlament zkrátka a dobře vadil. Už V. I. Lenin parlamentem pohrdal, když jej nazval „žvanírnou“. Leninova slova papouškoval o pár let později jeho věrný žák Klement Gottwald. Ze stejného kadlubu jsou ovšem i nedávné výroky představitelů dnešní vládní koalice o oranžovém Senátu jako o „nepříjemné komplikaci“.
Ústavní soud s největší pravděpodobností bude zkoumat ústavnost onoho „nouzového režimu“. Ať už jeho právní názor bude jakýkoli, už teď jsme jako politická reprezentace mnoho u občanů ztratili. Na celý problém je totiž zapotřebí nazírat optikou politickou. Zamyslet se nad tím, co je pravou podstatou parlamentarismu. Zákony, o které jde, ovlivní život skutečně každého z nás. Každého z nás se více či méně osobně dotknou. Považuji proto za skutečně velkou a neodpustitelnou chybu, že vláda se arogantně ani nepokusila ověřit si něco jako celospolečenský konsenzus, nezáleží jí na žádné zpětné vazbě. Co je to ale zastupitelská demokracie? Netkví její smysl právě v tom, že jednotliví občané se prostřednictvím svých volených zástupců mohou v parlamentu alespoň vyjádřit?
Koalice nedostala mandát ke konkrétním krokům Strany dnešní vládní koalice šly do jarních voleb vesměs s programy, které skloňovaly slova „šetřit“, „uspořit“, „omezit“, pokud přímo neodpustitelně nestrašily „řeckým bankrotem“ . Nyní své kroky obhajují s tím, že k nim dostaly důvěru většiny voličů. Zapomínají však na to, že voliči jim nedali mandát ke krokům konkrétním. Nevěděli přece, jak se šetření, úspor a omezení konkrétně dosáhne, nakolik se promítnou do jejich každodenního života, jak se projeví v jejich životní úrovni. A o to dnes jde.
Nepovažuji za zrovna šťastné prohlášení mých některých sociálnědemokratických kolegů v reakci na prohraná hlasování, aby si strany dnešní vládní koalice dobře zapamatovaly den, kdy opozici „převálcovaly“, což se v budoucnu může stát v bleděmodrém (spíše oranžovém) zase jim. Naopak – to se právě stát nesmí! Chceme-li obstát jako dobří správci naší země, musíme dát prostor k diskusi, musíme se s našimi občany radit, musíme si zjišťovat, jakou společenskou podporu naše kroky mají. V opačném případě se nesmíme divit, že občané mají frustrující pocit zbytečnosti, nesmíme se divit, že se propast mezi nimi a námi politiky zvětšuje, nesmíme se divit, že se prestiž povolání poslance pohybuje někde na chvostu těsně před uklízečkami.
O autorovi| JIŘÍ PAROUBEK, poslanec ČSSD, bývalý předseda strany
