Lidovky.cz: Mottem akce Korzo Národní je Díky, že můžem. Komu a za co přesně děkujete?
My to myslíme jako poděkování nejen přímým účastníkům listopadových událostí, to by byla dost úzká skupina, ale také všem, co se zasloužili či se zasluhují o naší občanskou svobodu. Řekli jsme si, že 17. listopad chceme oslavit, ale zároveň máme odlišné politické názory, a navíc nejsme dostatečně legitimizovaní, abychom na takto rozsáhlém prostoru někomu něco kázali a byli nějak hodně konkrétní.
Obecně pro nás ten den znamená možnosti, které dnes máme a podle kterých žijeme. Někdo je vášnivý cestovatel, někdo píše, někdo hraje s kapelou - a to jsou všechno věci, které by za minulého režimu fungovaly úplně jinak. Jde o vystihnutí základního principu svobody.
Lidovky.cz: Hodně mluvíte o oslavách. 17. listopad je ale často považován za politickou akci, den největších demonstrací a občanského aktivismu. Chcete se proti tomu Korzem Národní vymezit?
Asi je to k nim spíš alternativa. Celý náš organizační tým je složený z lidí, co se nějak pohybují v kultuře, takže jsme logicky tíhli spíš ke kulturní akci, než k demonstraci. Přišlo nám, že to 17. listopadu v Praze chybělo – místo, kam člověk může přijít, aniž by měl v ruce transparent.
Korzo Národní
|
Hodně se nám to osvědčilo, obzvlášť to oslovuje mladší generace. Je spousta lidí, co by se k tomu svátku chtěla nějak postavit, ale neví úplně přesně, jak a odkud, nemají dogmatické přesvědčení pro to či ono – takže dáváme jinou možnost lidem, co 17. listopadu nechtějí sedět doma, ale zároveň se nedokážou ztotožnit s nějakým protestem, který tomu dnu vládne.
Bylo by asi málo, kdyby jediné, co se v Praze 17. listopadu děje, bylo Korzo Národní. Pro někoho to férově může být naivní nebo příliš pozitivní, takže se rozhodně nechci vymezovat proti nějakým politickým akcím, který v ten den jsou.
Lidovky.cz: Takže nejde o kritiku?
Vůbec. Navíc bych měl zmínit, že několik největších akcí, v Praze je to letos šest, spolupracují pod jednou hlavičkou – Festivalem svobody. Všechny akce, které mají podobného ducha a jsou pro svobodu a demokratický systém, to jsou sdělení, pod která se můžeme podepsat, byť to každý dělá jinak.
Proti čemu se ale vůbec nebráníme vymezit jsou jakékoli xenofobní a rasistické akce, které ten den vůbec nemají zaznívat. Právě proto je nechci moc jmenovat, protože tihle lidé by v rozumné společnosti neměli ani dostávat mediální prostor. A to je důvod, proč se na Národní snažíme, ať tam zazní hymna, ať z budov visí vlajky – všechny nás štve, že se u nás vytahuje vlajka jenom na hokeji a demonstracích samozvaných zachránců národa. Těm symbolům se snažíme dávat jejich původní smysl na místě, kam patří. Česká vlajka je národní hrdost, nemá viset za pokřiků Čechy Čechům.
Lidovky.cz: Původní organizační tým, který zmiňujete, pochází z Českých Budějovic. Jak se stalo, že oslavujete 17. listopad v Praze?
My jsme dělali v Českých Budějovicích festival, Budějovický majáles, který také není jenom kulturní akcí. Jde o komunitní záležitost s přesahem do veřejného prostoru. Náš přístup zaujal lidi, kteří organizovali akce k 17. listopadu v roce 2009, když se slavilo kulaté výročí Sametové revoluce. Pozvali nás s tím, že chtěli, aby se do tématu zapojili mladí lidé.
Lidovky.cz: Jak se vám povedlo obsadit Národní třídu? 17. listopadu to musí být populární prostor.
Je. A je to složité. Nejdřív bych reagoval na to slovo obsadit – my to říkáme tak, že Národní zavíráme pro dopravu a otvíráme pro lidi. Úplně základní problém podle nás je, že se tomu místu dlouho nikdo vůbec nevěnoval. To bychom trochu očekávali od města, ale zároveň teď magistrát ani Prahu 1 nechci nějak kritizovat, protože teď, když už to děláme, s námi velmi ochotně spolupracují.
Na začátku nás ale rozhodně překvapilo, že nešlo o samozřejmost. Na ulici, která je jedním z největších symbolů 17. listopadu, a kde se v jeden den sejdou tisíce lidí – a chodili by tam i bez nás – a mají tam kličkovat mezi auty a taxíky? I kdyby tam neprobíhal náš program, základ je, aby ta ulice byla zavřená a lidé si tam připadali pohodlně.
Lidovky.cz: V tiskové zprávě Korzo Národní popisujete jako apolitickou akci. Jak to myslíte?
Apolitická pro nás neznamená bez názoru, spíš je to akce nestranická a nějakým způsobem objektivní. Zároveň se tam dějí i další věci. Národní třída nám nepatří. Teď například víme, že se tam budou nějakým způsobem prezentovat někteří kandidáti na prezidenta. Chvíli jsme z toho byli rozpačití, ale nakonec jsme si řekli, že dobrým parametrem bude, aby mohl přijít kdokoli. Ať tam přijde Miloš Zeman.
Lidovky.cz: Myslíte si, že by byl vítán?
To už je právě otázka na lidi. My nebudeme rozhodovat za ně. Pokud tam přijde Miloš Zeman – když jsme v roce 2014 začínali, původně se ukázat chtěl a my jsme se na to připravovali, ale nakonec k tomu nedošlo – tak ať. My tam chceme lidem předat nějaké sdělení, atmosféru, nebudeme nějak kádrovat, kdo by tam měl či neměl přijít.
Ale zároveň, ruku na srdce, jsou osoby, co by v té atmosféře nějak neobstály. Pokud je to totiž oslava svobody a demokracie, a otevřeně si asi můžeme říct, že i jakéhosi prozápadního směru, tak existují lidé, kteří když přijdou a budou symbolizovat demontování demokratického systému, moc dobré pozornosti si tam nevyslouží. Ale to není na nás, účastníky si nevybíráme, nerozhodujeme o tom – jinde selekce funguje – na Národní je to táhne přirozeně.
Lidovky.cz: Na pódium si nezvete politiky ani jiné agitační řečníky. Jediné politické jméno, které je s akcí spojeno, je Václav Havel. Proč?
Je to pro nás především symbol. Odkaz Václava Havla je pro nás nezpochybnitelná věc. Máme program, do kterého zveme osobnosti, které potom čtou z Havlových či ze svých knih – trochu nadneseně tomu říkáme Havlův obývák. A jsou prostě mezi lidmi, můžou se s nimi bavit, a tak je chceme zapojit. Na pódiích – opět s nadsázkou jsme je pojmenovali Pravda stage a Láska stage – kromě kapel není nikdo jiný, než moderátor. Na ulici se lidé baví rovnocenně a nemáme zapotřebí, aby na ně někdo mluvil ze dvou metrů.
Přijde mi, že oproti jiným akcím lidem věříme. Přijde mi naivní si myslet, že lidé někam přijdou s tím, že chtějí názor. Lidé názor podle mě už mají, a je dobré, když se o něm baví, předávají ho, ale aby ho jen poslouchali z pódia, to je takové přesvědčování přesvědčených a nemáme to zapotřebí.
Lidovky.cz: V kontextu parlamentních voleb se hodně mluví o ohrožení právě polistopadové společnosti. Myslíte si, že se to v atmosféře akce odrazí?
V atmosféře toho dne asi ano. Nevím, jak přímo na Národní třídě. Za nás, když se mezi sebou o politických záležitostech bavíme, tak platí, že lidé přicházejí a odcházejí, a politici také přicházejí a odcházejí. Instituce ale zůstávají. Za důležité tedy považujeme, aby se neměnily základy, a asi jsme větší optimisté, ale měli bychom víc věřit sami sobě a tomu, že to ustojíme.
Ten den je symbol, stejně jako jsme se bavili o Havlovi, a symbolizuje demokratický systém a ideu, ke které se doufám stále blížíme. Chceme, aby lidé z naší akce odešli, a měli nějaký dojem, který trvá den, týden, nejlépe ještě déle. Docela to funguje, lidé nám posílají pozitivní ohlasy, jsou rádi, když se vracíme. Vytváření pozitivního vztahu k té akci je zároveň vytváření pozitivního vztahu k hodnotám, které zastává. A když člověku na něčem záleží, nenechá se o to jen tak připravit.
