Sedím na zeleném koberci jarní louky a pasu koně. Počítám žluté hlavičky pampelišek a přemýšlím, kdy mi v životě, jak se říká, ujel vlak. Musím se v myšlenkách vrátit o dvacet roků nazpátek...
V osmdesátém osmém jsem žil ještě v Bratislavě. Živila mne věda. Koncem roku, na přednášce o výsledcích své celoroční práce, mi ujela nevhodná poznámka o Jakešovi. Začal jsem mít na ústavu problémy. Moc se mi to nehodilo do krámu. Právě se mi rozpadalo manželství a starostí jsem měl nad hlavu. Před výpovědí ze zaměstnání mne zachránil listopadový převrat. Před rozvodem ne. Jeden z emigrantů, co se po revoluci vrátil domů, byl první láska mé ženy. Po rozvodu mi toho moc nezůstalo, jízdní kolo a lístek na oběd. Rozhodl jsem se začít znova. Pomohli kamarádi, dostal jsem malý byt a začal novinařit.
Byly to krásné dva roky života! Do té doby než se začala dělit republika. Nějak mi lezlo na nervy skandování: „Česi do Prahy, Maďari za Dunaj.“ Přestal jsem mluvit slovensky a vrátil se k rodné řeči. Rozhodl jsem se vrátit se domů do Čech. Potřeboval jsem čerstvý vzduch a bydlení. V tu dobu sháněli v Českém Krumlově někoho, kdo by jim založil a vedl útvar architekta města. Dohodli jsme se. Než jsem v Krumlově dostal byt, bylo Československo rozděleno. Založil jsem útvar architekta a získal přátele. Třeba Raymunda Rehnicera, excelentního urbanistu, uprchlíka ze Sarajeva.
Byly to krásné skoro tři roky života. Do té doby, než si jedna úřednická kráva postavila hlavu, že nějakému Rehnicerovi přece nemohu dávat větší odměnu za práci, než má ona. Rozloučili jsme se s Krumlovem, Raymund i já. On se vrátil do Prahy, já odešel na vesnici, do zapadákova u Jindřichova Hradce. To už jsem byl opět ženatý. Z jednoho výletu na Slovensko jsem si na památku přivezl svobodnou matku se synem. Přes víkendy a po práci jsem opravoval starou školu, co zůstala po Němcích, než odešli ze svého tehdejšího domova. A začal jsem podnikat ve stavebnictví. Docela se dařilo, i když ztěžka. Stavebních podnikatelů bylo v Jindřichově Hradci požehnaně, tlačenice o práci podobná jako na pánském WC o přestávce v pražské Lucerně. Ale co jsem chtěl, to jsem měl. Čistý a čerstvý vzduch a bydlení.
Byly to krásné čtyři roky života. Dokud jsem ji neuviděl, blondýnku na bílém koni. Projížděla okolo naší zahrady. Bylo jaro, znovu jsem se zamiloval. Rozvod jsme měli s mou druhou ženou rychlý a vcelku klidný. Blondýnka, do které jsem se zakoukal, už měla také rozvod za sebou. Jednou ve středu jsme se rozhodli, že se vezmeme. V pátek jsme byli svoji. Změnil jsem džob, cítil jsem, že místní stavaři jsou v přesile a stejně bych skončil na střídačce. Začal jsem se spolu se svou ženou věnovat agroturistice.
Bylo to nádherných pět roků života v sedle koně anebo s vidlemi v rukou, ve vlasech vůně koňského trusu. Azyl před světem nám poskytl srub, který jsme si postavili na mírném svahu panenské louky uprostřed lesa. Moje třetí žena měla nesmírně ráda koně a svého syna. Vkládala do nich všechny své sny a naděje. Koně ji nezklamali, syn ano. Vlezlo jí to na mozek, jak se říká. Pár týdnů strávila na psychiatrii. Když se vrátila, požádala o rozvod. Viděla to jako jedinou cestu. Vyhověl jsem jí. Koneckonců vždy, když to jen šlo, jsem plnil přání svých žen. Proč ne tentokrát?
Řekl jsem si, že koupím malý byt a tam si budu žít. Stalo se. Jindřichův Hradec je pěkné město, lidé jsou tu milí, rozumím si s nimi. Asi už tu zůstanu. Vždyť jsem se tu času svého narodil. Občas se zastavím na srubu, kde žije má poslední žena. Mám ji svým způsobem stále rád, blondýnku. Pomáhám jí. Občas pasu koně na louce a myslím na to, že mi ujel vlak. Ale asi nelituji. Na nádraží v Jindřichově Hradci se mi líbí.
