Je to už dva roky, co není Třešňáka vidět na pódiu. Nejprve rozpustil rockovou kapelu, s níž velmi aktivně koncertoval a vydal tři alba. Další řadovou desku – Alter Ego – nazpíval v roce 2013 s jazzovým Temporary Quintetem, vedeným saxofonistou Janem Štolbou. Následně absolvoval střídmě koncertů v tom nejjednodušším obsazení, tedy jako sólový písničkář jen s akustickou kytarou a foukací harmonikou. Tedy tak, jak začínal v pionýrských dobách českého folku v 60. letech na Karlově mostě.
Těch nemnoho koncertů, na kterých se „Třešňák vrátilk Třešňákovi“, bylo slibných nejen proto, že byly ke slyšení starší písně, ale i proto, že do sólového provedení zcela autenticky dokázal převést i nové skladby z jazzového alba. No a pak se za kultovním písničkářem, pro mnohé posluchače spolu s Karlem Krylem a Vladimírem Mertou největší hvězdou českého písničkářství, zavřela voda.
Třešňák se věnuje svým dalším disciplínám, malování a spisovatelství, a nové písně zřejmě píše jen pro Alo Trio Band, tedy poměrně kuriózní seskupení instrumentální kapely a tří zpěvaček, které skvěle interpretují Třešňákovy šansony, v nichž se až překvapivě dokonale vžívá do ženské duše. K slyšení na albu Eponym, vydaném v roce 2015.
S vědomím všech těchto souvislostí tedy vydání alba Konvolut vlastně překvapuje. V ediční poznámce šéf vydavatelství Galén Lubomír Houdek mimo jiné píše: „Album Konvolut vzniklo jako důsledek mnohaletého naléhání na Vlastimila Třešňáka, aby nahrál své staré a mnohdy neznámé písně. Kombinací neznámého, znovu zpracovaného i naprosto změněného repertoáru vznikl Konvolut.“
Štolbův radar
Pro ty, kdo znají – alespoň některé – z písní Konvolutu ze starých nahrávek, je dlužno předeslat, že na tomto albu dostaly velmi rozměrnou přidanou hodnotu. Totiž zcela nové zpracování, zcela nové aranžmá a v některých případech i zcela nový výraz. Třešňák se nesoustředil na pouhé „nové nahrání“, třeba jen ve folkové podobě. Po zdařilé spolupráci s Temporary Quintetem z Alter Ega se opět se stejnojmennou kapelou, byť v mírně pozměněné sestavě, spojil, a jejího lídra Jana Štolbu coby aranžéra svých písní uvádí dokonce přímo jmenovitě na obalu, na roveň se svým jménem.
Není to náhoda, protože kromě aranžérského a de facto producentského přispění na této desce vyvstává na povrch něco, co na žádné z mnoha předchozích Třešňákových nahrávek, jichž se Štolba účastnil, zdaleka tolik nefungovalo. Jeho saxofon – témbr, vedení partů, výraz – je dokonalou obdobou Třešňákova zpěvu. Písničkář ve Štolbovi má jakéhosi „komentátora“ toho, co chce říci.
Což je beze vší pochyby dáno nejen Štolbovým talentem a dlouholetou muzikantskou zkušeností (v minulosti hrál mimo jinés Oldřichem Janotou nebo Václavem Koubkem), ale zejména tím, že jeho druhou doménou je poezie – Jan Štolba patří k nejváženějším současným českým básníkům. A pro vnitřní pochopení Třešňákových písní, postavených na výrazných textech, má tedy nejspíš jakýsi „radar“, jehož výstupy dokáže přetavit do hudby. Příkladů takového souznění na naší scéně moc nenajdeme.
Waitsoviny
Album o třinácti položkách je skvěle zarámováno. Otevírá ho vynikající verze jedné z nejznámějších Třešňákových písní Poezie a už názvem napovídá, o co hlavně tady půjde. Její hudební provedení má neuvěřitelný drajv, je v duchu akustického moderního jazzu, ovšem se vstupy rockově zkreslené elektrické kytary. Vlastně připomíná, samozřejmě i sípavým Třešňákovým zpěvem, Toma Waitse – a není to na albu naposledy.
V Blanickém rytíři, přesazeném (vzhledem k textu ne úplně šťastně) do polohy jakéhosi divného funky, hraje kytara v duchu Waitsova „alter ega“ Marka Ribota. A Seance pro dva, v níž se potkává bendžo s elektrickou kytarou, je „waitsovinou“ v tom smyslu, že nejde o nijak silný písničkový nápad, spíš nahozený groove, ve kterém je alfou i omegou výraz hudebníků i zpěváka.
Závěr alba, stylizovaná „vyvolávačka“ Spektákl, plná hereckého šklebu a ironie, končí „psychedelickým odkazem“: loučí se s vámi Cirkus Lyser & Gamid. A skutečně. Posluchač, který absolvoval tuhle show, v níž se potkával s třešňákovskými figurkami a poetizovanými obrazy z karlínských pavlačí i nároží světových velkoměst, se vážně cítí jak po návratu ze svérázného tripu.
