Pražský rodák Ullmann byl absolventem techniky, studoval však také na prestižní vídeňské umělecké akademii, kde byl žákem profesorů Augusta Siccarda von Siccardsburga a Eduarda van der Nülla, tedy tvůrců vídeňské opery a řady dalších významných staveb v okolí Ringstrasse.
Následovala tehdy takřka povinná studijní cesta do Itálie, kde se adepti seznamovali s antickými památkami a renesančními i barokními stavbami. Cestovali s notesem v ruce a skicovali vše, co je zaujalo. Domů si pak vozili řadu knih s detaily památek, které později tvůrčím způsobem aplikovali na svých dílech.
Po návratu do české metropole si Ullmann založil vlastní praxi a v následujících dekádách provedl dle vlastního návrhu řadu prominentních staveb. Některé z nich projektoval ve spolupráci se svým švagrem Antonínem Barvitiem, absolventem stejných škol.
Originální milovník minulého
Jedním z Ullmanových děl, které dodnes slouží svému původnímu účelu, je první budova Sokola ve stejnojmenné ulici. K autorovým dalším významným projektům v centru Prahy pak patří palác Lažanských na nároží Národní třídy a Masarykova nábřeží. Dále budova České spořitelny v jejím sousedství na Národní třídě (dnes v ní sídlí prezidium Akademie věd), palác Buštěhradské dráhy a sousední Šebkův palác v ulici Politických vězňů, nebo také budova pražské techniky na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice.
Jde zpravidla o stavby ve stylu ušlechtilé italské renesance. Její znaky nese i objekt Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici, vyzdobený sgrafity (vytvořil je malíř Josef Scheiwl), které známe z řady českých renesančních budov. Starobylá technologie proškrabované svrchní vrstvy mokré omítky pak zaujala zejména Ullmannova mladšího kolegu Antonína Wiehla, který ji dále rozvíjel na svých stavbách ve stylu takzvané české neorenesance.
Ullmann se věnoval rovněž projektu Prozatímního divadla na nábřeží Vltavy. Tuto budovu později nahradila definitivní stavba Národního divadla od Josefa Zítka a Josefa Schulze – mimochodem dalších Siccardových a van der Nüllových žáků z vídeňské akademie. Část Ullmannovy stavby však oba architekti integrovali do své budovy.
Maorové v židovském ghettu
Významná byla autorova spolupráce s Barvitiem. Oba stojí u projektu dvou prvních pražských moderních vil, které si od konce 60. let minulého století začali stavět pražští podnikatelé. Lippmannova a Lannova vila vyrostly naproti sobě v Bubenči – tehdejším pražském satelitu. Obě byly samozřejmě inspirovány italskými renesančními rezidencemi.
Zatímco Lannova vila je ale dnes kvalitně opravená a slouží jako rezidenční objekt Akademie věd, o něco starší Lippmannův dům už bohužel neexistuje. Navzdory památkové ochraně byl v 70. letech zbourán a nahrazen nevzhledným panelákem komunistické kontrarozvědky (stála totiž nedaleko čínské ambasády a rezidence amerických velvyslanců). Nádherný objekt tak dnes můžeme obdivovat jen na architektonickém plánu.
Oba sešvagření projektanti vytvořili také velkorysou budovu nádraží Františka Josefa I. na pomezí Královských Vinohrad a Nového Města, zakončenou dvěma štíhlými věžemi. Nešlo o malý objekt, přesto brzy přestal kapacitně stačit a po roce 1901 byl nahrazen secesní budovou architekta Josefa Fanty, jež tvoří dominantu hlavního pražského nádraží dodnes.
Maroldovo panoráma Bitva u Lipan. Bitevní vřava jako ve skutečnosti |
K dalším Ullmannovým známým stavbám patří takzvaný Letenský zámeček – dodnes oblíbená výletní restaurace v Letenských sadech, odkud později – v roce 1891 – vedl František Křižík první trať elektrické dráhy k nově založenému Výstavišti na okraji Královské obory.
Krom rezidenčních a veřejných objektů je Vojtěch Ignác Ullmann také autorem sakrálních staveb. Jednak Španělské synagogy v oblasti bývalého židovského ghetta, kterou charakterizuje užití prvků maurské architektury na průčelí. Vybudoval také hlavní karlínský chrám Cyrila a Metoděje, v tomto případě ale dle projektu významného vídeňského architekta a odborníka na středověké stavby Carla Roesnera.
Ullmann samozřejmě nestavěl jen v Praze. Jeho budovy najdeme i v Pelhřimově, Příbrami nebo Českých Budějovicích. Byl rovněž tvůrcem architektonického návrhu vysokých pecí na Kladně (takzvaná Vojtěšská huť, založená Vojtěchem rytířem Lannou).
Zemřel před 120 roky, v září roku 1897 v Příbrami.
