Zimní Rusko bez sněhu je prý stejně podivné jak medvěd bez kožichu. Když ale vystrčím hlavu z okna, neštípne mne mráz, ale pohladí vlahý větřík. Místní se nechoulí v kožiších, vykračují si prostovlasí. Ale panuje tu trošku nervozita. V gastinici vzývají letadla, ať rozstřílí nebe, aby začalo sněžit. Rus bez sněhu? To nepamatují. A také se tu právě koná docela zvláštní Jarmark intelektualnoj litěratury. Vždyť hostem knižního veletrhu je poprvé Česká republika. Jen tady lze potkat dva velmi rozdílné literáty, Michala Viewega a Ivan Jirouse, na společné vycházce po Rudém náměstí.
Českými překladateli, spisovateli a nakladateli se Moskva jen hemží. A co jsme Rusům dovezli? Třeba Pavel Šrut verše dětem a Martin Ryšavý cestopis o Sibiři. Ty nejvýraznější tituly, obsáhlé textově a obrazově, přeložené do ruštiny, jsou ale nasáklé minulostí, spečené krví. Je to Zeď Petra Síse a fotografický cyklus Josefa Koudelky z roku 1968. Po dvaceti letech svobody vezou čeští literáti do Ruska především svoje ponížení a trauma z dávného výprasku. A může to být jinak? Rusko jako demokracie, to je přece snová vidina. Mluví ze mne teď šovinista anebo sebeobranné geny? Ctím jen jakési Rusko destilované z knih géniů. Minulost té země je děsivá. A budoucnost se může dít jakkoli.
Co si chceme z toho Ruska odvézt? Navrhuju Ludmilu Ulitskou. Rodačka z Baškirska. Narodila se za války. Vystudovala chemii, psala jen pro místní židovské divadlo. V roce 1992 vydala útlou prózu Soněčka. A v Rusku nastalo furóre a knížka vyšla všude po světě. Z neznámé Ludmily je dnes první dáma ruské literatury.
O čem ta knížka je? Inu, přece o samotě, bolesti, lásce. O životě. Ech! Člověk už se stydí tahle slova vůbec používat. Nevěřil jsem, že by dnes někdo mohl psát jako klasici. Bunin, Čechov, Babel. V Soněčce to zas ale všechno je. V Čechách vyšla taky, bez recenzí. Poslední kniha Ulitské se jmenuje Daniel Stein. Jen v Rusku prodali asi milion výtisků.
Teď se půjdu kouknout na studený měsíc nad městem, kde je tolik teplo. Rozbitá ulice plná opilců, vyjí psi. Ale třeba právě tady bydlí lidé, kteří čtou knihy. Tak třeba čtou tuhle zvláštní spisovatelku. Tady je možné všechno. A třeba už zítra začne konečně sněžit.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
