LN: Čtvrt století po lidické tragédii Stross vyzval umělce, aby „zmobilizovali své tvůrčí síly“. Jak se tato zpráva dostala do světa?
Naše ministerstvo zahraničních věcí rozeslalo výzvu na ambasády. Zpráva o sbírce ale putovala i neoficiální cestou, reagovaly na ni například sestry Válovy, které bydlely v Kladně, nedaleko Lidic. Během tří let do sbírky přišlo zhruba tři sta děl z celého světa.
LN: Berlínský galerista René Block přivezl v roce 1968 do Československa 21 děl. Byly mezi nimi práce Josepha Beuyse i Gerharda Richtera. Podle čeho je vybíral?
On se narodil v roce 1942 a podle svých slov cítil morální závazek vůči Lidicím. Oslovil umělce, které tehdy zastupoval, ze starší generace to byl Joseph Beuys, z mladších Gerhard Richter nebo Sigmund Polke. Hodně se diskutovalo o Beuysovi, který zaslal kost v plechovce od barvy. Zespodu napsal „Pro Lidice“. Původně se totiž s tímhle artefaktem hlásil do jedné soutěže v Německu, ale nevyhrál. Nutno ale podotknout, že tohle byl jeho obvyklý způsob práce, že často recykloval, dával věci do nových souvislostí.
LN: Rozporuplné byly také reakce na Richterův obraz Strýc Rudi, který je nyní na jeho retrospektivě v Národní galerii. Co lidem vadilo?
Je to rozostřený portrét jeho strýce v uniformě wehrmachtu. Tahle malba se stala nejznámějším dílem lidické sbírky. Když jsme před šesti lety otevírali stálou expozici, oslovili mě lidičtí přeživší. Nelíbilo se jim, že je tento obraz ústředním motivem galerie. Ptali se mě, proč věnoval právě tohle dílo. Tak jsem mu napsala a on odpověděl, že už si přesně nevzpomíná, proč věnoval obraz Rudiho, ale prý mu dějiny daly za pravdu, že si vybral správně.
LN: Umělci německé poválečné avantgardy se však českému publiku představili jen jednou, ve Špálově galerii v roce 1968. Pak byla jejich díla řadu let v depozitáři Českého muzea výtvarného umění v Nelahozevsi. Proč?
Výstava Roberta Šalandy. Nejednoznačná jednoduchost |
Tenkrát v Lidicích neexistovala žádná galerie, René Block se proto nejprve dohodl na výstavě s kurátorem Špálovy galerie Jindřichem Chalupeckým. Po sovětské invazi se Chalupecký rozhodl, že díla je nutné ochránit a uschovat. Asi i proto, že proti té výstavě se objevily protesty. Západoněmečtí umělci si přece nemohli dovolit sympatizovat s Lidicemi!
LN: Nyní vystavujete nejen práce z 60. let, ale také fotografie, grafiky a audioinstalace z 90.let az letošního roku. Jak to jde dohromady?
Na aktuální výstavě jsem zkombinovala všechna díla, která k 50.výročí poskytl René Block. Od roku 1967 věnoval tři velké donace a každou pojmenoval. Tu letošní nazval Remember Lidice. Napadlo mě, že v expozici představím širší téma, které se nemusí vázat pouze na lidickou tragédii. Motivem instalace je vzpomínání, ale také zapomínání. Hlavní sál naší galerie je hodně vysoký, má šest metrů a to se mi hodilo, protože jsem chtěla, aby návštěvník vnímal, že se od něj některá díla – vzpomínky – vzdalují.
  |
LN: V Lidické galerii jsou teď k vidění i díla autorů z Iráku nebo z bývalé Jugoslávie. Jakým tématům se věnují?
Irácký umělec Adel Abidin natočil video nazvané Ping Pong. Vidíme na něm nahou ženu na pingpongovém stole. Její tělo slouží jako „síť“, přes kterou hrají dva hráči a vůbec si té ženy nevšímají. Můžeme tuhle práci chápat různě. Jako geopolitickou hranici anebo jako fanatismus za každou cenu. Zajímavá je také kolekce černobílých plakátů od chorvatské umělkyně Sanji Ivekovičové. Jsou na nich současné modelky v obvyklých pózách, které známe z módních časopisů. Přes jejich portréty autorka vytiskla jména žen z protifašistického odboje. Jednou z nich byla i Sanjina matka.
LN: Zmiňovala jste, že hlavním tématem je vzpomínání i zapomínání. Francouz Christian Boltanski představuje jednu fotografii z roku 1939. K čemu se váže tahle vzpomínka?
Je to snímek z prvního září v berlínské škole v roce 1939. Autor ho nazvětšoval a pak rozdělil na několik částí. Vidíte detaily rozjásaných tváří školáků a myslíte na to, co je čeká a co se s nimi asi stalo. S posunem do minulosti pracuje také Dagmar Demmingová, která vytvořila audioinstalaci přímo pro naši galerii. Vyhledala si všechna jména obětí z Lidic a natočila hlasovou smyčku, kde se stále dokola opakují. Je to volání zpátky do minulosti, volání, které nikdy nemizí.
