Podle čeho se dá poměřovat úspěšnost afghánských voleb? Podle toho, že proběhnou? Podle toho, kolik lidí se nezalekne útoků a výhrůžek, že jim budou „uřezány prsty umazané od inkoustu“? Podle toho, že bude méně podvodů? Podle toho, kdo bude zvolen?
Jako by nic z toho, dle čeho jsme zvyklí poměřovat volby, neplatilo. A pokud si tohle člověk uvědomí, je to dobrý začátek. Afghánistán není liberální demokracií, ale to, že je tamní vláda sama schopna zorganizovat volby, byť pod dohledem tří set tisíc afghánských a spojeneckých příslušníků bezpečnostních sil, je úspěch. To, že se lidi nezaleknou útoků a výhrůžek a jdou volit, je také úspěch. To, že ve volbách kandidují ženy, že v organizačních štábech jich je na 14 tisíc, je také úspěch. To, že volby nejsou zfalšované úplně, se dá také považovat za úspěch.
Ale dají se tyto malé úspěchy spojit do jednoho velkého? Nedají. Tedy zatím ne. To, co se v Afghánistánu odehrává, je hra na demokracii na hodně rozhoupané lodi. Ale pořád je to lepší než to, co v zemi bylo od konce 70. let do roku 2001. Jistě, Západ promrhal mnoho času a situace je velice vážná. Ale pořád je naděje. Tyto volby je nutné proto chápat v rámci širšího procesu, přestat se na události dívat prizmatem vítězství nebo prohry a hovořit pouze o demokracii nebo nedemokracii. Ještě dlouho to totiž bude něco mezi.
Čtěte „Volby prezidenta...“ na straně 6
