Dvojalbem Rock’n’rollový miláček, zachycujícím tvorbu skupin Umělá hmota III a The Dom, zaplnilo čilé vydavatelství Guerilla Records mezeru v obrazu tvorby Josefa Vondrušky, který v obou kapelách nejen zpíval, ale byl také výhradním autorem textů. Vondruška, básník, prozaik a hudebník, je přitom klasickým potvrzením Lautréamontova sloganu, že poezii bude jednou psát každý. Tvrzení, jež si ovšem okamžitě žádá korekci – ano, každý, ovšem pouze ten, kdo na to má, kdo je povolán. A hned se nám počet adeptů náležitě zúží, naštěstí.
Patří ovšem Vondruška mezi ony vyvolené? Zcela jistě. Vondruška, ročník 1952, oním „každým“ skutečně byl – z řady důvodů se vyučil na „pouhého“ malíře pokojů, celý život, jak v ČSSR, tak po emigraci v Austrálii i po návratu zpět, se živil manuální prací, vzdělání se dobral vlastní pílí. Rozhodně tedy žádný absolvent filozofické fakulty či kurzů tvůrčího psaní. Přesto jeho básně i texty písní vynikaly jak silou své výpovědi, tak leckdy velice poetickými pasážemi. Byť to nebyla poetika zrovna líbivá a hladící po srsti.
„Většina Vondruškových básnických textů,“ napsal literární historik Martin Machovec, „je zřetelně určena ke zhudebnění a anticipuje estetiku tzv. nové rockové vlny, punk-rocku začátku 80. let; jejími konstantami jsou provokativní barbarismy, tóny záměrně kýčovité a perverzní erotiky, vědomě odpuzující autostylizace, maximální upřímnost zpovědi narkomana, člověka bez naděje, reflektujícího existenciální ,dno‘.“ Punkový kvas na pervitinu Podobně drásavá, při povrchním pohledu neumělá, byla i hudba obou kapel – zarážela především svou jinakostí, a to i v kontextu domácího undergroundu. Platilo to pro Umělou hmotu III, a ještě více pro skupinu The Dom (nazvanou podle newyorského klubu, kde zpočátku působili The Velvet Underground). Při zpětném pohledu můžeme prohlásit, že právě The Dom byl naprosto jasnou odpovědí na punkový kvas, odpovědí o to pádnější, uvědomíme-li si, v jakých podmínkách vznikala. Sám Vondruška přitom na čtyřicetiminutovém filmu, který o kapele v roce 1980 natočili Aleš Havlíček, Miroslav Vránek a Petr Ragan a který je na dvojalbu jako bonus, říká, že co bylo před založením The Dom, tedy i Umělá hmota, bylo navzdory hlasům o legendě „v podstatě nic“. Ony kapely totiž „byly absolutně pod kontrolou, popřely to hlavní, co je pro rock důležitý – svobodu. Projev. Proč všichni máme rock rádi. My jsme chtěli dělat pro sebe, špatnou muziku – dá-li se vůbec použít slova muzika – ale ukázali jsme lidem, který umí hrát na kytary, že je možno dělat rock, tak jak má být, svobodnej.“
To se The Dom skutečně dařilo. Jejich svoboda byla možná až šokující, tak, že například Milan Knížák, zvláště tehdy rozhodně žádný milovník konvenční hudby, Vondruškovi řekl, že „kdybych měl tu moc, tak Dom bych zakázal. Vy byste svojí morbidností a zlobou mohli být některým lidem nebezpeční.“ Odlišný názor měl Ivan Martin Jirous, který v listopadu 1979 napsal: „Vondruška je myslím první, kdo s Domem vyzpíval naplno osobní neštěstí lidí nezařaditelných, zcela opuštěných a odkopnutých, lidí úplně mimo jakýkoli sociální kontext pořád ještě přijatelný tzv. slušným lidem.“
Takhle například popisuje pocity své generace v písni Nemoce, napsané ještě pro UH III: „Někdo chodí s berlí / jinýmu se mozek temní / Někdo má přes oči pásku / jiný hledá pořád lásku / Všichni jsme mrzáci / dojemní tuláci / co životem se potácí / Tisíce nadějí / tisíce zklamání / nebo čin zoufání / V ulicích plížení / šílenství v myšlení.“ Nejen Vondruška, ale celý The Dom byli tedy jistými párii i v našem undergroundu, jistě i proto, že se ocitli ve spárech závislosti na pervitinu, která je ještě více vydělovala. Droga možná přidala jejich hudbě i projevu ostří, zároveň je však, logicky, ničila, nemluvě o neustálé pozornosti StB. S mrazivou autentičností a básnivostí o tom ostatně Vondruška píše ve svém autobiografickém románu Chlastej a modli se (Torst, 2005), v náznacích je to cítit i z již zmíněného filmového dokumentu, přinášejícího vedle dlouhého Vondruškova monologu – a zcela „zkamenělé“ kapely – také unikátní záznamy z vystoupení jak Umělé hmoty III, tak The Dom. Jako celek pak album, ale i Vondruškův román a básně nabízejí pohled na realitu, v níž jsme žili sice všichni, ne každý si ji však uvědomoval. Josef Vondruška mezi ně ovšem zcela jistě patřil – a básníkem byl též.
Josef Vondruška: Rock’n’rollový miláček
2 CD, Guerilla Records, 2010
O autorovi| JOSEF RAUVOLF, Autor je hudební publicista
