Historické paralely hrají ve vědomí společnosti důležitou roli: tím, že nové přirovnáme ke starému, o kterém předpokládáme, že je známé, pomáháme interpretovat dnešní události. Historická srovnání bývají ale ošidná, a tak jejich užití věc mnohdy spíše zamlžuje, než aby ji vyjasnilo.
Jeden příklad paralely, která nesedí, přinesly úvahy nad komunálními volbami. Josef Pravec v internetové verzi časopisu Ekonom napsal, že výsledek místních voleb by mohl připravit o moc premiéra Nečase, podobně jako v létě 1919 „smetly“ obecní volby vládu Karla Kramáře. „V detailech se paralela liší: tehdy se společnost posouvala doleva. Nyní, pod vlivem recese a hrozeb řeckého krachu, jde naopak doprava. Mocenský mechanismus je však obdobný,“ píše Pravec.
Dnešní komunální volby budou mít na vládu jistě větší vliv než mávnutí motýlích křídel na Havajských ostrovech. Srovnávat ale současnost s rokem 1919 je velmi nepřípadné: situace se liší nejen v detailech, ale téměř ve všem, včetně onoho trochu tajemného „mocenského mechanismu“. Předně tehdejší obecní volby byly prvními volbami v českých zemích po osmi letech a všeobecně byly považovány za náhradu neuskutečnitelných voleb parlamentních. Ty nemohly být uspořádány, protože nový stát neměl stanovené hranice, nebyla přijata definitivní ústava ani potřebné zákony. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla situace taková, že nebylo možné volit ani do místních zastupitelstev.
Revoluční Národní shromáždění nebylo voleno, ale vzniklo na základě dohody českých politických stran jako rozšíření válečného národního výboru. Ten byl sice sestaven zhruba na základě výsledků voleb v roce 1911, ale později prošel, jak píše Zdeněk Kárník, „mnoha kooptacemi a seberozmnožováním“. Třetí nejsilnější klub měla v revolučním Národním shromáždění státoprávní demokracie (od března 1919 národní demokracie), jejíž šéf se tak stal premiérem nikoli vahou hlasů, ale díky respektu, kterému se jako politik - odsouzený za války pro odbojovou činnost k smrti - těšil.
Karel Kramář byl sice prvním československým premiérem, ale fakticky skoro nevládl: již v lednu 1919 odjel do Paříže na mírovou konferenci a do vlasti se ve své funkci již nevrátil. Jeho vláda nestačila na bouřlivý, ba téměř revoluční vývoj domácích poměrů. „V květnu 1919 nebyla Kramářova vláda, nastolená s takovým nadšením před šesti měsíci, více než vrakem, který byl bezmocně hnán proudem,“ napsal o tehdejší době Ferdinand Peroutka. Dnešní situace nemá s tou před devadesáti lety věru co společného.
Přestože paralela nesedí, je hezké, že někdo připomíná Karla Kramáře. Jeho politickou kariéru charakterizuje jeden rys, který dnes zní jako z pohádky. Kramář vstupoval do politiky jako bohatý mladý muž, utratil v ní rodinné jmění a zemřel poměrně chudý. Koncem prosince to bude 150 let od jeho narození: jsem zvědav, kdo a jak si bude toto výročí připomínat.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
