15. května 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Psychopat v hlavní roli. Lars von Trier provokuje v Cannes krutým, ale prázdným filmem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Matt Dillon jako Jack. Snímek The House That Jack Built (2018). Režisér: Lars... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Matt Dillon jako Jack. Snímek The House That Jack Built (2018). Režisér: Lars... | foto: CANNES

CANNES Patentovaný skandalista Lars von Trier ztýral publikum festivalu v Cannes jedním z nejkrutějších filmů, které se tu promítají. A bohužel také jedním z nejprázdnějších.

Dánský režisér se do Cannes vrátil po sedmi letech vyhnanství způsobených jeho pověstným vystoupením na tiskové konferenci v roce 2011, kdy sem přivezl film Melancholia. Na otázku týkající se jeho německých kořenů tehdy odpověděl, že si dlouho myslel, že je Žid. „Potom se ukázalo, že nejsem Žid a že jsem ve skutečnosti nácek, což mě taky potěšilo.“ Dodal tehdy ještě, že má pochopení pro Hitlera: „Rozumím Hitlerovi. Udělal nějaké zlé věci, to rozhodně, ale na konci ho vidím sedět v tom bunkru... Trochu s ním soucítím.“

Později vydal prohlášení, že šlo o vtip. Jenomže za vtip se tehdy považovalo i jeho prohlášení, že natočí tvrdé porno plné velmi nepříjemného sexu, ve kterém bude hrát Charlotte Gainsbourgová - a byl to nakonec dost přesný popis Trierova filmu Nymfomanka.

Dánský režisér Lars von Trier.
Lars von Trier demonstruje svůj náhled na svět

Nynější snímek The House That Jack Built zase obsahuje archivní záběry Adolfa Hitlera a jednu z hlavních figur tu hraje Bruno Ganz, slavný představitel Hitlera v jeho bunkrové etapě. Celý snímek je pak pokusem vést provokativní paralelu mezi ritualizovaným vražděním a uměleckou tvorbou. Hlavní hrdina Jack v podání Matta Dillona je inženýr s potlačenými ambicemi architekta a také psychopat. Děj je rámovaný jakousi dušezpytnou seancí podpořenou psychedeliky, při níž Matt vzpomíná na své činy a dialog s ním vede mentorská osoba jménem Verge (Bruno Ganz).

Vražedné scénky jsou zábavné

Formálně The House That Jack Built připomíná zmíněnou Nymfomanku. V rozhovoru se komentují a vykládají Jackovy příhody, někdy se tento výklad ještě ostentativně zpochybňuje. A nechybí výkladové exkurze do různých oborů jako stavitelství či vinařství. Je to ale všechno obehrané a ještě prázdnější než v Nymfomance. Vergeovy unavené povzdechy nad tím, co si zase bude muset vyslechnout, jsou proto už stejně únavné jako Jackovy psychopatické rozklady. Paralela Jackovy „kreativní“ destrukce lidských bytostí a umělecké tvorby neotevírá žádné objevné obzory, ani když von Trier do své hry zapojí ještě ikonické masové zločince jako Hitlera nebo Stalina.

Vražedné scénky jsou zpočátku svým způsobem zábavné, když například Jack trpí obsesivně kompulsivní poruchou a neustále se proto vrací na místo činu, kde jistě něco zapomněl očistit od krve. Postupně stoupá krutost i efektnost Jackových činů, ale zároveň ubývá důvodů Jackovy další kreace sledovat - poměrně brzy už jimi nemají Jack ani Lars von Tier co říci kromě rádoby provokativních banalit.

Oba, hrdina i autor, vrší hraniční krutosti a doufají, že z nich něco postaví - nepodaří se to ale ani jednomu. Může se tak stát, že někdo odejde z kina (a v Cannes se takové případy děly poměrně hojně) ještě předtím, než Trierův film v samotném závěru nabídne přece jen cennější pasáž, omamnou fantazijní scénu, v níž Jack dochází na hranu svých ambicí a potkává svůj osud.

Bez tohoto závěru by byly další Trierovy hrátky s čertem ještě mnohem zbytečnějším filmem. Ani takhle ale není jisté, že bychom se bez něj neobešli. Na rozdíl třeba od Melancholie.

  • 0Diskuse


Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky