Známá autorka tu znovu dokázala, že minulost i přítomnost, před nimiž veřejnost raději zavírá oči, ona vyhledává a bičuje s nimi sebe i své rodáky. Takhle psala o budování přehrady v Kaprunu (Dílo), o rasistických útocích pravicových extremistů (Berla, hůl a tyčka). A takhle píše o povraždění dvou set židovských dělníků na nucených pracích na zámku Rechnitz. Vraždění se kromě gestapa měla zúčastnit hraběnka Margit von Batthyány, která uprchla do Švýcarska, kde v poklidu pěstovala dostihové koně do své smrti v roce 1989. Záležitost je dosud obklopená nejasnostmi a po mnichovské premiéře před dvěma lety rozpoutala ve Švýcarsku bouřlivou diskusi o tamějších kostlivcích ve skříni z dob nacismu.
Dvě a půl hodiny nese Menkeová tíhu Jelinekové nesnadného a tentokrát i poněkud méně jazykově vynalézavého textu jen na svých bedrech. Herečka ale zastane vše z tohoto drastického příběhu bez konce – v mnoha kontrastních barvách a s velkou dávkou divadelnosti. Její schopnost asociativního řetězení významů v takovém textu je až neuvěřitelná. Stejně jako schopnost interpretovat dlouhé pasáže ve stylovém rozlomení, které celek výrazně dynamizuje. Hraje především o hrůze z cynické vraždy dvou stovek bezmocných lidí, proud řeči se naléhavě valí a nepříjemně připomíná, že mlčení a zapomínání stejně nic nevyřeší. V první části inscenace herečka provedla diváky zázemím Rudolfina a jeho podzemními chodbami, posléze je usadila v kavárně a zde předvedla sugestivní výkon, kterým i přes mnohá úskalí, jež jí kladl prostor (a někdy i sama režie), dokázala diváky udržet ve své moci. Větší část svého monologu odehraje v rudé večerní róbě a ve stříbrných střevíčkách. A utáhne vše, náročnou výbavu ďábelsky rafinované autorky, i její pasti. Kromě toho se po celou dobu téměř nezastaví – leze po žebříku, pobíhá z jednoho konce na druhý, svléká se a obléká. Jako by se svršky odkládala i zasuté vrstvy paměti, která má být opět zapomenuta. Oděvy „mrtvě ležící“ na zemi pak umanutě vyplňuje neonovými trubicemi a tak vznikají „dutí lidé“ z Eliotovy básně. Dutí lidé, které hraběnka s gestapáky postřílela a jejichž hroby se nikdy nenašly.
Inscenace je koncipovaná jako site specific a tak se i v Curychu hraje. Její uvedení v Rudolfinu má tudíž svůj smysl. Přesto se zdá, že se tato lokace přecenila. To, že zde úřadoval Heydrich, už moc nepůsobí a prosklená podlouhlá kavárna s improvizovanými reflektory, které pálily do očí hlavně diváky, nebyla tím nejvhodnějším místem pro soustředěný herecký výkon.
