Přiznejme si, že vražedná nenávist je v nás. Nejen při těch, kteří se stvůrné vraždy dopustili. Nýbrž také při nás, kteří zrůdný čin posuzujeme. Zvláště na dětech! Mít před sebou přichyceného vraha a v ruce nabitý revolver, tak nevím, zda bych pokušení odolal. Ačkoliv jsem proti trestu smrti, osobně jsem přesvědčen, že kdo vědomě a úkladně vraždil, tak si smrt zaslouží.
V případě ohavné vraždy mladičké dívky měl být předpokládaný vrah souzen. Byl-li vinen, dostal by výjimečný trest. Doživotí. Vyjádří-li se o provedení trestu ti, kteří se ve věci vyznají, mluví jasně o tom, co k trestu patří, byť to není nikde definováno. A není důvod jim nevěřit. Občasná vyjádření dozorčí služby jsou potvrzena i prohlášením vězeňského kaplana Bohuslava Zámečníka: „Lidé, kteří zabili dítě nebo svoji matku, jsou těžce trýzněni.“ Není pochyb, že jsou běžně spoluvězni mláceni, mučeni, znásilňováni. Děje se tak celoživotně nebo po dobu trestu. Většinou nepřežijí, zemřou násilně ve vězení. Takové vraždy se dějí sériově, vícekrát a opakovaně každý rok. Sotva se pozastavíme nad tím, jakým způsobem je konána ochrana vězňů. Spolubydlící mají většinou netříděné, ne-li záměrně vybrané, ve věznicích se o nich ví předem a vězni se na ně již „těší“. Pražský právník Jan Černý uvedl, že nejednou si v takových podmínkách našich vězení „mohou vzít život i nevinní, kteří neunesou nespravedlivé zacházení“. Nemůže nás potěšit, že v počtu zabitých ve věznicích je naše situace srovnatelná s jinými státy. Vedle chleba, vody, snad i Bible nedokážeme vězněným nabídnout jediné: bezpečí. Buď to neumíme, nebo ani nechceme.
Má trest vést k nápravě, ke smíření a odpuštění i při zmíněných zločincích? Nejspíš nikdo nevěří, že by se to mohlo při nich naplnit. A satisfakce? Rovněž ne. Sotva koho to uspokojí, pokud by měl dotyčný zajištěnu stravu, bydlení, klid, volný čas, přístup k televizi, ping-pongu, fotbalu, košíkové či odbíjené. Ten trest se jeví společnosti nehorázně mírný, a proto se zavřou obě oči nad tím, jak je s vězněm nakládáno. Jedná tak nejen justice. Také zákonodárci, věznitelé, ale i my, coby veřejnost. Připravíli někdo nejsprostšího zločince o život nebo si jej vezme on sám, zle mu tak. Má, co si zasloužil. A mám snad jinou nabídku? Naše dilema vyřešil dotyčný za nás. Vzal si život sám.
O autorovi| Jan Kašper, farář Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem
