Dobré zprávy někdy přicházejí i v pátek třináctého. Ropa, která při dubnovém výbuchu plošiny Deepwater Horizon unikla do Mexického zálivu, mizí mnohem rychleji, než se čekalo. Podle vědců z americké Národní oceánské a atmosférické správy je to nejspíš díky bakteriím, které ji požírají. Kromě užitečných mikrobů se ale k plošině stahují i aktivisté Greenpeace. Jejich loď Arctic Sunrise prý bude „nezávisle dokumentovat skutečné dopady katastrofy“, o níž chce odhalit „skutečnou, nezkreslenou pravdu“.
Prodavači strachu V roce 1995 svedli Greenpeace s firmou Shell bitvu o ropnou plošinu Brent Spar. „Pravda a hodnověrnost není to samé,“ píše německý analytik ekologických hnutí Dirk Maxeiner. „Někdy je hodnověrnost paradoxně dokonce opakem pravdy. Shell o Brent Spar říkal pravdu. Greenpeace o ní lhali, ale vypadali hodnověrně. Shell proti nim proto neměl nejmenší šanci.“
Shell chtěl vysloužilou plošinu potopit do moře. Z hlediska případných dopadů na životní prostředí to bylo nejlepší řešení. V tříkilometrových hlubinách severního Atlantiku je totiž jen minimum života, zatímco při transportu do přístavu a následném rozebrání by plošina ohrozila ekosystém mělkého pobřežního šelfu i zdraví dělníků. Greenpeace si mysleli opak. Než je ze spektakulárně obsazené plošiny vyhnala policie, provedli „nezávislé měření“, které odhalilo „šokující pravdu“. Titulky tiskových zpráv křičely: „Brent Spar obsahuje 5500 tun ropy! Bojkotujte Shell!“ Firma sice mluvila o pouhých 53 tunách ropných usazenin, ale kdo by jí věřil? Představa tak velkého množství jedů na dně moře přetáhla veřejnost na stranu aktivistů. V některých evropských zemích klesl Shellu obrat až o polovinu, v Německu došlo i ke žhářským útokům na čerpací stanice. Firmě nezbylo než ustoupit. Po odtažení plošiny do přístavu Shell najal auditorskou firmu, která zjistila, že Brent Spar obsahuje asi 85 tun usazenin. „Greenpeace nezajímají fakta,“ glosoval renomovaný přírodovědný časopis Nature.
Lež o Brent Spar zásadním způsobem zpochybnila hodnověrnost Greenpeace a změnila celé environmentální paradigma. Rozbila černobílý obraz „zlých“ korporací a „hodných“ aktivistů a ukázala, že argumenty zelených nátlakových organizací musejí média a veřejnost prověřovat stejně přísně jako tvrzení firem, proti kterým aktivisté bojují. Jde o spor dvou stejně málo hodnověrných skupin s ekonomickými zájmy. Zatímco Shell prodává ropu, Greenpeace prodávají strach. I současná havárie plošiny Deepwater Horizon je pro aktivisty skvělým tématem k fundraisingu. „Zabráníme ropným katastrofám - tady je složenka,“ budou nás přesvědčovat brigádníci v zelených tričkách.
Metoda dvojího metru Příběh Brent Spar aktivisté dovedně „převrtěli psem“ do podoby „dramatického vítězství“. Obsah ropy prý vlastně nebyl vůbec podstatný. Údajně šlo především o to, aby nevznikl precedent, kvůli němuž by se oceán začal měnit v obrovskou skládku. „Hlavním záměrem bylo dokázat, že žádná průmyslová zařízení a žádný nebezpečný odpad nesmí být shazován do moře a že jediným přijatelným řešením je jejich likvidace na pevnině,“ dočtete se na stránkách české pobočky. Pak je ovšem namístě otázka, proč se podle toho Greenpeace sami nechovají. V prosinci 1987 potopili v zátoce Mauri u břehů Nového Zélandu svou loď Rainbow Warrior, kterou dva roky předtím poškodil útok francouzské tajné služby.
V souvislosti s Brent Spar Greenpeace aktivisté citují ženevskou konvenci o mělčinách (1958), v níž se uvádí, že „jakákoli zařízení musejí být kompletně odstraněna“. Londýnská konvence z roku 1972 požaduje „uskutečnit veškeré praktické kroky, aby se zabránilo znečištěním moří ukládáním odpadů“ a konvence OSPAR (1992) chce „zabránit a vyloučit znečištění pocházející z opuštěných zařízení mimo pevninu“. Proč tedy Greenpeace všechny tyto mezinárodní dohody porušují? Proč svou loď nevytáhli na břeh a ekologicky nerozebrali, jako to udělal Shell? Vrak Rainbow Warrioru prý bude sloužit jako umělý útes a „podporovat mořský život“. Krásná rétorika, ale jaký je mezi lodí a plošinou rozdíl? Že by snad spočíval v jakémsi morálním posvěcení, které z jednoho odpadku dělá pomník, zatímco jiný odpadek zůstává odpadkem?
S ohrožováním přírody ropou přitom už Greenpeace mají zkušenosti. Loď Arctic Sunrise, která dnes míří do Mexického zálivu, přijela v červenci 2004 do aljašského přístavu Ketchikan bez povinného plánu pro případ úniku paliva a bez potvrzení o finančním krytí pro případ havárie. Když na to úřady Greenpeace upozornily, loď ujela jako pirát silnic od nehody. Podle žaloby amerického Úřadu pro ochranu životního prostředí tajně vplula do „ekologicky citlivé oblasti během vrcholícího tahu lososů, bez ohledu na možnosti katastrofálních dopadů“.
Protože měla na palubě 250 000 litrů ropy, aljašský soud uznal Greenpeace vinnými ze „zločinného opomenutí“. Odvolací soud je pak ale osvobodil, protože se ukázalo, že jim loď nepatří. Formálním vlastníkem Arctic Sunrise je totiž nizozemská nadace Stichting Phoenix, úzce propojená s Greenpeace, která jim loď pronajímá. Je to šikovně vymyšleno: v případě průšvihu dají aktivisté ruce pryč. Nejsou to ale právě oni, kdo po průmyslu halasně požadují odpovědnost a transparentnost?
***
V případě průšvihu dají aktivisté ruce pryč. Nejsou to ale právě oni, kdo po průmyslu halasně požaduje odpovědnost a transparentnost?
O autorovi| IVAN BREZINA, magazín Maxim
