Všední den v české fotografii je k vidění v Chebu. Město, které tepe, září a pohlcuje

Lukáš Bártl o fotografech všedního dne psal ve své disertační práci (2012) a věnoval se tomuto tématu také vloni, když byl v kurátorském týmu, který se probíral tisícovkami snímků Karla Otty Hrubého a připravoval velkou retrospektivu v Domě umění v Brně. Nyní Bártl pokračuje v prezentaci autorů, kteří viděli krásu v každodenním životě městské krajiny. Úvodní část výstavy patří dvojici autorů z Prahy (Václav Jírů a Jiří Janíček) a brněnskému fotoreportérovi Janu Beranovi. Začínali v meziválečném období a od druhé poloviny 50. let inspirovali další generaci autorů (Pavel Dias, Miloš Budík). Jírův citát v úvodu výstavy přesně vystihuje pocit, který si uvědomíte při prohlížení snímků: „Člověk je velký nevděčník. Na pohled všední a samozřejmé věci mu nestojí za zájem, přehlíží je a zapomíná na ně. K vlastní škodě. Oč bohatší život mají lidé všímaví a vděční za každou maličkost.“ 

Odseknutý domov. Výstava nabízí příběhy Čechů, kteří byli nuceni odejít z vlasti

Pokud se díváte na snímky těchto autorů, automaticky se vám vybaví témata, která byla blízká členům Skupiny 42. V jejich obrazech je město originální kulisou, město, které tepe, září a pohlcuje. Město, kde však člověk nehraje hlavní roli. Přesný opak hledají fotografové všedního dne, pro ně je totiž člověk středobodem dění. Zachycují jeho vnitřní a vnější svět uprostřed města. Vnější jsou obyčejné scény z každodenního života: dvojice jede na kolech a drží se za ruce (Láska na kolech, Miloš Budík), procházka v ulicích Prahy (Jiří Jeníček) nebo montér na žebříku a pod ním „kmitající“ lidé (Pavel Dias). Vnímáme ten neustálý pohyb, kdy se lidé přemisťují z místa na místo, kdy si užívají život v centru dění a kdy opouštějí město. Je tu ale také jiný svět, mnohem klidnější a semknutější. Mezi velmi zajímavé příklady patří inscenované snímky K. O. Hrubého z rodinného prostředí, například Nedělní odpoledne nebo Úkoly. 

Na výstavě jsou k vidění nejen fotografie, ale také ukázky dobových časopisů. Po změně režimu v roce 1948 se museli fotografové podvolit novým pravidlům. Měli představovat rozesmáté dělnice, zdatné dělníky a vzorné pionýry. Od poloviny 50. let se situace postupně mění a fotografové mají víc příležitostí, jak se vymanit z ideologických šablon. Mnohem víc je zajímá okamžik, který v městském prostředí zaznamenají. Je to jen pár vteřin, ale ten obraz zůstane ještě na dlouho. Takto funguje například snímek Jana Berana Průhled, na němž vidíme chlapce, který se dívá skrz rozbitou skleněnou výplň dveří. Je v něm zvídavost, ale i zlomyslnost dětských her. Nebo snímek Milady Einhornové nazvaný Není lehké býti otcem. Tohle není obyčejná momentka z poloviny 50. let. Vysoký štíhlý muž stojí s kočárkem uprostřed prázdné ulice. I když je to na první pohled statický záběr, přesto je vše v pohybu. On se změnil, jeho role v rodině, ve společnosti a mění se i svět kolem něj. 

Rozhodně by bylo zajímavé představit tuto kolekci také v místě, kde snímky vznikly, tedy v Praze nebo v Brně. Návštěvník by si tak ještě víc uvědomil kontrast mezi původním centrem velkých měst a tím současným. Kde už jen málokdy potkáte něco tak obyčejného jako květinářku s košíkem nebo pekaře na kole.