30. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Všichni na place brečeli, vzpomíná na natáčení režisér Xavier Legrand

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Debut a režie roku. Za Střídavou péči získal Xavier Legrand ocenění na... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Debut a režie roku. Za Střídavou péči získal Xavier Legrand ocenění na... | foto: PROFIMEDIA

PRAHA Devětatřicetiletý divadelní herec Xavier Legrand je dnes známější jako filmař. V Benátkách loni za drama Střídavá péče získal nejen cenu za nejlepší debut, ale i za nejlepší režii.

Příběh matky a dvou dětí, kteří se snaží odpoutat od násilného manžela a otce, na jaře vyhrál také diváckou soutěž Febiofestu a objevil se na řadě dalších festivalů včetně londýnského, kde vznikl tento rozhovor. Minulý týden film vstoupil do českých kin.

LN: V benátské soutěži jste byl jediný debutant, Stříbrným lvem za režii jste se tedy uvedl ve velkém stylu.

Ta výhra byla neuvěřitelná, hodně mě dojala. Už jen dostat se do soutěže po boku takových filmařů bylo něco, některé z nich jako Darrena Aronofského mám moc rád. Jeho matka!, s níž v Benátkách soutěžil, se mi hodně líbila, podle mě jde o důležitý film.

LN: Ceny pro vás ale nejsou nové, za svůj krátký film Než o všechno přijdeme jste získal Césara a nominaci na Oscara. Jak moc jsou taková ocenění pro začínajícího filmaře důležitá?

Já jsem film nikdy nestudoval, začal jsem jako divadelní herec. César a oscarová nominace mi tak daly určitou legitimitu jako režisérovi, potřebnou k tomu, aby mi někdo věřil a dal peníze na celovečerák. Ale kdyby můj scénář nebyl dobrý, tak bych Střídavou péči ani tak nemohl natočit.

Surovec od pohledu. Antoine Besson (Denis Ménochet) usiluje o to, aby získal přístup ke svému nezletilému synovi, ve skutečnosti se ale především chce vloupat do života své bývalé manželky Miriam (Léa Druckerová, vlevo). Snímek Střídavá péče (2017). Režie: Xavier Legrand.
Thomas Gioria jako dítě ve střídavé péčí. Snímek Střídavá péče (2017). Režie: Xavier Legrand.

LN: Tématu rozpadlé rodiny a domácího násilí jste se věnoval i ve zmíněném krátkém filmu. Proč jste ho chtěl rozvést do celovečerní podoby?

Na začátku jsem chtěl napsat trilogii, respektive příběh o třech částech. Můj krátký film se odehrává rok před Střídavou péčí, když matka utíká s dětmi z domova. Film zachycuje jeden konkrétní den, na to se krátká stopáž hodí. Ale na spor o péči o děti mi už přišel krátký snímek málo. V podstatě to pro mě ale byl stejný projekt.

LN: Dramat o dětech trpících rozvodem rodičů se v poslední době objevilo víc, například Nemilovaní.

Bohužel tohle téma je asi vždycky moderní. Možná se na ně nyní chce nová generace filmařů podívat nově.

LN: Vy jste se ho rozhodl pojmout velmi realistickým stylem, na který se někdy až nesnadno dívá.

Ve filmu ani není žádná hudba – kromě té, co hraje na oslavě narozenin starší dcery. Chtěl jsem diváky vyzvat, aby se do problému domácího násilí ponořili hluboko. Nechtěl jsem proto používat žádné umělé žánrové prvky thrilleru. Přišlo mi zajímavé být realistický, a přitom začít v kanceláři soudkyně a skončit ve vaně, kde se schovává matka se synem.

LN: Bylo natáčení té závěrečné scény ohrožení náročné pro představitele malého Juliena, Thomase Gioriu?

Ano i ne. Dlouho jsme s ním pracovali, jako herec jsem mu vysvětlil, že všechny osobní pocity, strach i smích může využít pro svou postavu. Onu scénu, kde se musí skrývat ve vaně, jsme natáčeli ráno. Celou scénu s otcem, který brečí a střílí, už jsme měli hotovou, pustil jsem ji nahlas a představitelce matky Lée Druckerové a Thomasovi jsem řekl, ať to poslouchají a snaží se navzájem ochránit. Léa začala hned po povelu „Akce“ plakat, tím dala chlapci povolení taky brečet, vlastně všichni na place brečeli. Ale jakmile jsem řekl „Stop“, Thomas se hned zeptal, jestli to tak bylo správně. Takže chápal, že to je hra, znal rozdíl mezi fikcí a realitou. Je to skvělý kluk. Dost dlouho jsme ho také hledali.

LN: Jak jste určil, jak moc brutální ono domácí násilí bude?

Nechtěl jsem přijít s ničím krvavým a spektakulárním, to by bylo moc snadné. Radši jsem chtěl ponechat divákům naději. Společnost tuhle situaci zapříčinila – a společnost ji také může pomoct vyřešit. To je téma a smysl filmu, ne strašit násilím. Navíc násilí ve filmu má podle mě větší dopad, když ho nevidíme. Stačí sledovat matku a dítě, jak se bojí o život.

LN: Máte ambici tím filmem do problému domácího násilí promluvit?

To ne, nemyslím si, že film může změnit svět. Ale možná může změnit náš náhled na svět, takže třeba doprovodit promítání Střídavé péče debatami o domácím násilí mi přijde dobré. Nebo film promítat ve vězení a na školách pro teenagery, aby pak mohli mluvit o rozdílech v přístupu k ženám a mužům.

LN: Jak vypadá situace ve Francii, co se domácího násilí týče?

Problém je, že stále hodně lidí věří tomu, že špatný manžel může být dobrý rodič. To je podle mě mýtus. Všechna justiční rozhodnutí vyžadují pro domácí násilí důkaz, a protože většinou jsou útoky namířené proti druhému z manželů, často si soudci myslí, že děti nejsou ohroženy. Což není pravda. V roce 2016 ve Francii takhle zemřelo třicet dětí, jeden muž a 123 žen, to je hrozné číslo. Střídavá péče tak pojednává hlavně o domácím násilí na dětech. Na ty se v těchto situacích hodně zapomíná.

LN: Jak jste pracoval s postavou otce, aby nezůstala jednorozměrná?

Usiloval jsem o to, abych ukázal člověka, ne monstrum. On je svým způsobem šílený, ale to násilí se v něm neobjevilo zničehonic. Proto ukazuju také jeho rodiče, problém leží i v jeho vzdělání. Chtěl jsem poskytnout určité vysvětlení, proč se tak chová. Násilní manželé bývají manipulativní, proto jsem tak vystavěl i příběh. Otec dokáže zmanipulovat soudkyni, aby mu přiřkla návštěvy syna, pak začne manipulovat jím. Důležité také bylo, že jsme točili chronologicky.

LN: Setkal jste se s lidmi, kteří domácí násilí zažili? Jak scénář ovlivnili?

Vybral jsem do filmu některé jejich zážitky a příběhy. Potkal jsem řadu obětí, také násilných mužů v terapeutických skupinách, které musí navštěvovat v rámci trestu. Setkal jsem se se soudcem či s policisty z tísňové linky – s nimi jsem strávil pár nocí ve službě. Bylo důležité, abych znal všechny stránky problému. I jako herec jsem se vždycky na roli hodně připravoval, četl jsem knihy, díval se na filmy. To samé jsem podnikl i jako scenárista.

LN: Po hercích jste také vyžadoval, aby se s pachateli či oběťmi domácího násilí setkali?

To ne, ale dal jsem jim dlouho před natáčením hodně podkladů k tématu. Bylo pak na nich, jestli si je přečtou.

LN: Herectví se stále věnujete. Proč vás zlákala scenáristika a režie?

Nejdřív jsem chtěl psát pro divadlo, ale pochopil jsem, že na to nemám velký talent. Na divadelní hru potřebujete poetický jazyk, vytvořit speciální atmosféru. Tak jsem rychle přešel na film. A režírovat jsem začal, protože mi připadalo, že svůj scénář natočím nejlíp.

LN: Co vás čeká dalšího?

Jako herce dvě divadelní hry a k tomu píšu další celovečerní film. Tentokrát půjde o černou absurdní komedii.

Iva Přivřelová, filmová publicistka
  • 0Diskuse