Od léta minulého roku si osmadvacetiletá herečka vede blog Kafe a cigárko, kde každý týden sestřelí nějaký mýtus z hereckého nebe. Nejvíc si utahuje ze sebe a jako introvertní herečce se jí to velmi daří. Je tak vtipná a jazykově obratná, že každý, s kým o jejím blogu mluvím, nakonec vznese otázku, proč je vlastně herečkou. K rozhovoru musím dodat, že za každou odpovědí by se dalo do závorky napsat směje se.
LN Proč si vytížená herečka začne psát blog?
Měla jsem pořád touhy psát a psala jsem si do počítače. Jednou jsme s přítelem seděli na večeři a já mu říkala, jak závidím blogerům, že můžou jít na večeři a pak o tom napsat. A že bych chtěla být foodblogerka. Pak jsme se na sebe podívali, protože bylo jasné, že já foodblogerka být nemůžu, když jídlu vůbec nerozumím a žádné restaurace neznám. Ale za pár dní se mi rozleželo v hlavě, že přece můžu psát o tom, co znám. Napsala jsem si několik článků, abych zjistila, jestli to nebyl jen výstřel do prázdna, jestli se o herectví vůbec dá psát. Založila jsem si blog a řekla si, že uvidím. Nevím, jestli a kdy se témata vyčerpají, ale zatím mě to hodně baví.
Marie DoležalováVyrůstala v Trutnově. V roce 2006 absolvovala Pražskou konzervatoř. Ve filmu debutovala rolí Išky v Pusinkách režisérky Karin Babinské. Výrazná byla její postava Saši v oblíbeném sitcomu Comeback. Ztvárnila řadu menších rolí v televizních filmech a seriálech. Moderuje televizní pořad Planeta Yo a vystupuje s hudební kapelou Olats Otesoc. Je členkou souboru Divadla Na Fidlovačce. Od loňského léta píše blog o životě herečky Kafe a cigárko. |
LN K čemu se vztahuje název Kafe a cigárko?
Vymyslel to přítel, protože tvrdí, že je to pro nás herce typické. Sedíme nad kafem a s cigárkem a sáhodlouze probíráme pocity.
LN Co na to kolegové herci?
Jestli mě někdo podpořil v dalším psaní, tak to právě byli herci. Říkala jsem si, že to budou ignorovat nebo namítat, že přeháním. Ale kdykoliv mám pocit, že přeháním, řeknou mi, že je to přesné. Včetně textu o tom, jak v rozhovorech herečky vykládají, jak jedí bio a špaldu. Všechny kamarádky herečky mi potvrdily, že to tak taky mají. Článek se jmenuje „Jím biošpaldu, jsem spontánní a oblékám se francouzsky aneb Co všechno nakecáme v rozhovorech do časopisu“.
LN Proč to vůbec herečky do těch časopisů vykládají?
Nejde o to, že by lhaly. Jenom prostě řeknou jinou a oficiální pravdu. To je, jako když se vás kolegové v práci zeptají, jaká byla rodinná oslava. Řeknete jim: „Ale jó, fajn, měli jsme výbornej oběd.“ a nebudete před nimi rozmazávat, že se strejda zase příšerně opil a hádal se s babičkou.
LN Váš blog má úspěch, mluví se o jeho knižním vydání.
S knižním vydáním uvidíme, do prázdnin budu psát a pak se s nakladatelkou rozhodneme, kdy to vydáme. Mám velkou radost z reakcí lidí na blogu, evidentně je to baví. Ale nechci se zablokovat, čím víc lidí mi píše, tím víc si musím dávat pozor, abych si udržela svobodný tón. Nesmím mít pocit, že musím být hodně vtipná. Jsem kvartální bloger, dlouho nic – a pak napíšu několik textů najednou. Čte je po mně můj přítel a říká mi k tomu poznámky. Už to se mnou umí, dříve jsem se ho vždycky zeptala: „Prosím tě, řekni mi, co tam nesedí.“ A když mi to řekl, tak jsem se příšerně urazila: „To tam přece musím nechat, vůbec tomu nerozumíš!“ Teď už mi říká, kde by to mohlo fungovat líp a co vyznívá zle. Nejsem bulvár, píšu o vlastních trapasech. Někdy se sebe ptám: „Dá mi ještě někdo práci?“ Možná ne, ale napsat to musím.
LN Změnil se nějak přístup lidí k vám?
Zjistila jsem, že když mě lidé znali jen jako herečku, tak se ke mně chovali mile a uctivě, ale kdo ví, že ještě píšu, a zná moje texty, tak se ke mně chová jinak, mluví ke mně jinak. Nejen v holých větách. Jako bych byla inteligentnější člověk od doby, co píšu blog.
Z blogu kafe a cigárkaO konkurzech Jedním z textů blogu Kafe a cigárko (vpravo) popisuje, jak to vypadá, když jde herečka na konkurz. Příspěvky mají občas komplikované názvy. Tenhle například zní: „Dobrý den, jsem herečka a o tomto konkurzu napíšu na blog, jen pokud to bude příšerný trapas!“ Z dalších blogů: „Jím biošpaldu, jsem spontánní a oblékám se francouzsky aneb co všechno nakecáme v rozhovorech do časopisů“ Je pravda, že i od nás českých hereček se v rozhovorech dozvíte samé ušlechtilé věci. Na otázku naší životosprávy odpovídáme volnou kombinací slov „bio“, „špalda“ a „večer už moc nejím“, a když máme prozradit, jak si dopřáváme, utrousíme většinou upejpavě, že si dáme „sem tam skleničku“. Když si v tu chvíli vzpomínám na sebe a své kamarádky herečky, v takovou běžnou, pracovní, ničím nevýjimečnou středu, musím tohle vyjádření potvrdit. „Všechno, co jsem kdy potřebovala vědět, jsem se naučila… na natáčení“ co mě naučily kostymérky: nesrovnávej se s druhými. a hlavně se nesnaž nacpat do oblečení své hubenější kolegyně. Kostymérky jsou ženy, které si úplně o VšEch myslí, že jsou tlustí. (...) Musíte několikrát za den slyšet „Zkus si tohle! Parádní kousek!“ a pak se přímo před natěšenými zraky soukat do „parádního kousku“, který vám parádně není. Pokud patříte k plašším lidem, co nejsou rádi, když se na ně někdo dívá v převlékací kabince, a dusíte v sobě hysterický výkřik, kdykoli prodavačka za plentou řekne „Ukážete se mi v tom?“, tak vězte, že jako herec musíte takové převlékání absolvovat pořád. bez kabinky a bez závěsu. S tím rozdílem, že zatímco podle prodavaček „vám úplně všechno prostě tak šmrncovně sedí“, kostymérky se takovým prázdným lichocením nezabývají. Jejich hodnocení je obyčejné: „Sundej to.“ Každý herec má svůj poločas rozpadu sebevědomí. Je to moment, kdy se herec zasekne a přestane být suverénní. A propadá se do hlubin temné nejistoty. Většinou jsme zvyklí na ledacos. V práci nám pořád dávají nějaké švihlé úkoly. Když jsme dělali přijímačky na hereckou školu a porota nám zadala úkol: „Zahraj topení“ či „Zahraj růžovou barvu“, fascinovaně jsme o tom pak ještě tři měsíce vyprávěli celé rodině a smáli jsme se, jak je legrační, když po nás někdo něco takového chce. Nyní, po těch letech, se nedivíme ničemu, a řekne-li režisér „Zahraj topení“, zamyšleně a důležitě se ho zeptáme: „Zapnuté? Na trojku, nebo spíš na čtyřku?“ A když nám kdosi zadá, ať zahrajeme růžovou, hrajeme ze všech sil temně malinovou a jsme uražení, když někdo nepozná, jaký odstín jsme právě předvedli. Ano, herectví je naše povolání. Herectví je dokonce umění. Ale ve skutečnosti se nic nezměnilo od chvíle, kdy jsme v sedmi letech předváděli prarodičům „Hodinovou improvizovanou píseň o slepičce“. Tréma, příprava, velkolepé předvedení sama sebe. Když herec dostane novou roli, usilovně přemýšlí a hledá. Jak ji zahrát tak, aby s tím neměl moc práce. Jak do ní narvat všechno, co se mu dělá dobře. Máme totiž ty tolik známé herecké šuplíčky. Je v nich uloženo všechno, co nám kdy v nějaké roli fungovalo. Když všechno jede ve známých kolejích a role jsou si trochu podobné, otevřeme šuplíček a použijeme staré známé intonace. Mně samotné zůstalo po mých rolích spousta šuplíčků, které se jmenují „Variace na chudinky“. Kdykoli mám hrát dívku, kterou někdo ignoruje, která se nikomu nelíbí nebo mžourá zpoza tlustých skel obdivně na své krásnější kamarádky, mám v šuplíčcích spoustu materiálu. Jsem klidná. Nedávno jsem po dlouhé době byla na konkurzu. Pan režisér mi popsal scénu, ze které mě bude zkoušet: Jsi manipulativní mrcha. Naprosto ožralá svádíš toho muže a škrtíš ho šátkem. Říkáš mu repliku: „Šukám jenom s těma, který miluju.“ Pak ještě rozšafně dodal: „Dělej si úplně, co chceš.“ Prohledala jsem v panice všechny svoje šuplíčky. Zely prázdnotou. Žádný šuplíček „Samice“, „Mrcha“ nebo „Rady pro začátečníky, jak suverénně říkat slovo ‚šukat‘“. Jenom samé šuplíčky „Bezelstné pohledy do dětského pořadu“ a „Nové bezelstné pohledy pro pokročilé“, „Deset způsobů, jak upejpavě zareagovat na sprosté slovo“ a „Toužíme být mrcha, ale nikdy se nám to nepovede, sada smutných výrazů“. Zatímco moje sebevědomí tiše chroptělo na podlaze castingové místnosti, režisér mu zasadil poslední smrtící ránu. Když řekl: „Prostě buď živočišná.“ Můj herecký život se mi promítl před očima. Moje kdysi úspěšné chudinky dojemně defilovaly v mé paměti a stydlivě mi mávaly. Čau, holky, už nám to končí! Dnešní den nám navždy zničí herecké sebevědomí! To, co jsem vzápětí předvedla, bylo velmi snaživé, a smutné. Většina herců, když jim řeknete: „Prostě do toho jdi! Dej to naplno! Něco zkus!“, do toho jdou, dají to naplno a prostě něco zkusí. A nikdy to není špatně. Jen málokdo po takových pokynech zahraje živoucí stydlivost, mdlé škrcení šátkem a rozpačité zamumlání slova… „š…u..k…“ No však víte. Nenuťte mě ho opakovat. Dali mi tři šance, snažili se mě uvolnit historkami o tom, jak ostatní herečky na konkurzu „Na toho týpka prostě skočily“, „Sešvihaly ho bez upozornění páskem“ nebo „Shodily ze židle“. Možná dokážete empaticky odhadnout, jak mi tohle všechno asi pomohlo. Znáte to přirovnání s mrtvým a zimníkem? Můj spoluherec se taky dojemně snažil mi pomoct a chtěl ze mě vydolovat zvíře. Křičel mi tedy přímo do obličeje, že jsem „coura“, a zatímco moje předchůdkyně tím podle všeho rozpálil doběla, já jsem se na něj dívala vlažným pohledem, myslím asi takovým, jako se na mě dívá můj kocour, když na něj hystericky ječím, ať přestane škrábat tu barokní sedačku. Kdybych měla ještě několik pokusů, asi bych svého „nahazovače textu“, který mi tak vehementně pomáhal, nakonec doopravdy uškrtila, za to všechno příkoří, které mě to slunné konkurzové dopoledne potkalo. Ale na konkurzech není žádný čas navíc, tam musíte být dobří buď teď, nebo jinde. Odcházela jsem jako zpráskaný pes. Ani by se nechtělo věřit, že jsem to byla já, kdo při úvodním představování do kamery sebevědomě říkal: „Čemu se v poslední době věnuju? No, píšu svůj blog o hereckém životě.“ „Vážně? Ha! A napíšete i o dnešním konkurzu?“ „Možná jo, ale jenom v případě, že to bude příšerný TRAPAS!“ (sebevědomý úsměv, který značil, že dnes asi nebude moc o čem psát). V tu chvíli jsem netušila, jak děsivě blízko jsem pravdě. Ano, doufala jsem, že z toho konkurzu něco vytřískám. Třeba něco jako roli v retrofilmu podle skutečné události, kde budu nosit velikánské šedesátkové brýle. Netušila jsem, že to bude tenhle článek. Kdybyste mě zase někde slyšeli říkat, že moje vysněná role je „femme fatale“, upozorněte mě, prosím, na reálný obsah mých hereckých šuplíčků. Připomeňte mi, prosím, že herečka mého typu je navždy předurčená maximálně tak střihnout si „femme infantile“. Děkuju. |
LN A jak to tedy je. Jste opravdu introvert?
Jsem, celý můj text o introvertní herečce na mě sedí.
LN To jste si ale vybrala povolání jako protiúkol, ne?
Ne. I introvert cítí spoustu věcí, které by rád sdělil a ukázal, jen nemá moc prostoru a neumí je dostat ze sebe ven. Tak si ty emoce spoří. Vlastně se mi zdá logické, že z introvertů jsou herci, ta spousta nastřádaných emocí může rolemi ven. Přijde režisér a řekne: „Teď tě pěkně oblékneme, nasvítíme a ty nám vylič svůj smutek.“ To je pro introverta skvělé, jinak by se přece neprosadil. Herci extroverti se nebojí chyby, zatímco introvertům to tolik nejde na zkouškách. Zkouška je děsivá v tom, že vám třeba řeknou: „Zkus se nějak zhroutit.“ Tak se zkusíte zhroutit takhle, pak se zkusíte zhroutit jinak, a pořád slyšíte: „Ne, takhle je to blbý, takhle je to trapný, tohle je ještě horší, zkus něco jiného.“ Herectví můžou dělat jen psychicky silní lidé, protože ultracitlivky to nevydrží. Pořád vás někdo hodnotí, pořád vám někdo říká, co děláte špatně a jestli to nezkusíte líp. A to obnažení citů a emocí je taky velká hra, proto mě baví o tom psát. Kdo trpí na jevišti, tak si to utrpení rozhodně nenese do zákulisí. Tam si dá chlebíček, dovykládá si něco s kamarádkou a pak jde zase trpět.
LN Ve filmu Ellie Parker o mladé herečce snažící se uspět v Hollywoodu se Naomi Wattsová v zoufalství rozpláče. A jak tak pláče, jde se přitom na sebe podívat do zrcadla, aby se aspoň nastudovala, jak při pláči vypadá. Děláte to taky tak?
Profesor na škole nám říkal, že si musíme střádat a rozšiřovat citovou databanku, tedy při každé emoci, kterou procházíme, si máme zapamatovat, jak nám bylo. Pak to ale dopadá tak, že jde herec truchlit na pohřeb a přitom se snaží zapamatovat si, jak se mu truchlí. Na druhou stranu ale ve chvílích, kdy člověk prožívá nějaké osobní trable a je mu fakt hodně špatně, se mu ne vždycky dobře hraje. Já sama třeba radši hraju drama, když je mi dobře. Protože když je mi špatně, radši bych někam zalezla, než stála na jevišti.
LN Chodíte na konkurzy?
Chodím. I když už méně. Na každou roli, kterou dostanete, určitě připadá minimálně deset neúspěšných konkurzů, a to i když jste dobrý herec. Konkurzy jsou velká ztrapňovačka. A dají se přežít jen opakovaným otužováním. Záleží na tom, kdo je na druhé straně. Když je tam někdo empatický, tak může konkurz zpříjemnit tak, že si nepřipadáte blbě. Prostě přijdete, zkusíte něco zahrát a ten člověk vám řekne: „Skvělé, uvidím, jestli se mi budeš hodit, kdyžtak se ozvu.“ A člověk má možnost důstojně odejít. Problém nastává ve chvíli, kdy o vás člověk na druhé straně přemýšlí jako o kusu masa: „Tak se ukaž, no to je všechno blbý, jdi už domů.“ To se ale může stát při jakémkoli pohovoru o práci. Jsou konkurzy, kdy režisér nebo produkční vymýšlí milion zadání a vy musíte dokázat všechna splnit: „Tanči a přitom dělej striptýz, a ještě se u toho nahlas směj...“ A vy to ze sebe musíte všechno dostat a vybojovat to. Tím ale nebojuju za to, aby konkurzy nebyly. Každý má ve své práci něco a herci mají tohle, je to dobrovolné, nikdo je do toho nenutí. Ale past je, že i na hodně trapném konkurzu už pak bojujete a neřeknete: „Víte co, už mě tady hodně ponižujete, jdu pryč.“ Neznám nikoho, kdo by to udělal.
LN Co dělá herec, když telefon nezvoní?
No, na to není odpověď. Někdo chodí na večírky a snaží se seznámit s lidmi, kteří by mu práci mohli nabídnout. Ale je to spíš mýtus, protože jak na večírku uhodnete, kdo něco reálně chystá? Není to efektivní. Já maximálně dostala práci, protože se nějakým lidem se mnou hezky pracovalo, a tak se mi ozvali znovu. Proto nevidím nic špatného na tom, obsazovat představení na základě kamarádství. Přece s kým se vám dobře vychází, toho rádi zaměstnáte. Mám agenturu, která se o mě stará, a když nemám práci, můžu je požádat, ať někam zavolají. Přestala jsem se bát někomu se ozývat. Ale těžké to je, tím, že si někomu říkáte o práci, sdělujete, že nic nemáte, a to se nikomu nechce. Myslím si, že jediné, co může pro sebe udělat, je v jakémkoli seriálu a filmu zahrát co nejlíp. To je jeho portfolio, tam si ho někdo může všimnout.
LN Jako herečce by mi přišlo frustrující, že jsem odkázaná na talent všech přede mnou: scenáristy, režiséra...
Ve chvíli natáčení je herec ten poslední dělník v řadě, musí poslouchat, když se točí v zimě, tak mají všichni kolem bundy a on mrzne, a ještě se musí tvářit, že je to příjemné. Ale na premiéře je vidět on, slízne tu smetanu a dává rozhovory. A proto to hercům za to stojí, proto je za blbce, ztrapňuje se na konkurzech a mrzne na natáčení. Pozornost je ta droga.
LN Jak se herečka naučí říkat si o peníze?
No, špatně. Je to hrozně citlivá věc. Jakmile si říkáte o peníze, jednáte o tom, jakou hodnotu má váš talent. Za mě to vyjednává agentura, ale i tak je to těžké. Mockrát jsem byla v situaci, že bych si radši řekla méně peněz, abych se nebála, že mě nebudou chtít proto, že jsem cenu přehnala. Úplně to slyším: „No, to ses asi zbláznila, myslíš, že ti dáme takovýhle peníze?!“ Dá se to dobře trénovat, když nemáte existenční problémy, máte hodně práce a tu nabídku vlastně zase tolik nechcete. To si pak můžete zkusit vyjednávání stylem: „Buď mi dáte peníze, které se mi líbí, nebo to dělat nebudu.“ Jenže kolik herců se ocitne v takhle ideální situaci? Všude honoráře klesají a pořád slyšíte, že peníze nejsou. Přitom vždycky budou hvězdy, na které se peníze najdou. Kdybych měla vyjednat peníze pro někoho jiného, tak bych v tom byla dobrá: „Jen si uvědomte, kolik toho dokázala, jak je dobrá, to jste se zbláznili, taková směšná částka, to jí nemůžu ani říct!“ Ale když se jedná o mě, je to mnohem horší. Taky se někdy platí za tvář, není to tak, že kdo je drahý, je dobrý. A to si v divadelním klubu vždycky, když běží Ordinace v růžové zahradě, řekneme. Jako když chlapi koukají na fotbal a vědí přesně, jak to ten hráč měl zahrát.
LN Vy jste po herecké kariéře šla systematicky už přípravou na konzervatoř, že?
Možná jsem skrytá kariéristka. Nejsem průbojný člověk a nemám ostré lokty, ale když se ohlédnu do minulosti, tak musím říct, že jsem se hodně snažila a udělala vždycky maximum. Ale ty pobídky na počátku přišly zvenčí. Kamarádky mi navrhly: „Nechceš s námi chodit na dramaťák?“ A já na to: „Tak jo.“ „Nechceš to zkusit na konzervatoř?“ – „Tak jo.“ Nevzali mě a já: „Tak ne. Když mě nechtějí, tak se tam cpát nebudu.“ Pak jsem se náhodou dostala na konkurz a tam mi řekli, proč to nezkusím ještě jednou. A já: „Tak jo.“ A zapnula jsem motory.
LN Jedním z takových vašich hybatelů byl i Boris Rösner, je to tak?
No, strávila jsem u něj jedno odpoledne s Yvettou Kornovou, která mě připravovala na konzervatoř.
LN Jak jste v rodném Trutnově přišla na Yvettu Kornovou?
V té době bydlela v Červeném Kostelci, což není od Trutnova daleko. Připravovala dva lidi z mého okolí na konzervatoř, takže jsme se o ní na malém městě přirozeně doslechli. Tehdy běžel po Trutnově mýtus, že není možné se na pražskou konzervatoř dostat. Že prý se tam dostanou jen děti herců, a to podplácením, talentem prý rozhodně nikdo. Přitom jsme se krátce po sobě dostaly tři holky, čímž jsme mýtus zbořily. Yvetta přijížděla k nám domů, kde mě připravovala. S Borisem Rösnerem se přátelila a svoje svěřence mu v určité fázi přípravy vždycky přivezla, aby se podíval a opřipomínkoval její práci. To je užitečné, když vás vidí ještě druhé oči a ten člověk vám řekne, co si myslí, a bylo by to hodně v pohodě, kdyby to nebyl Boris Rösner. Tak jsme za ním dorazily, já mu v nervech předvedla svoje monology. Bylo mi patnáct. On mě pochválil, což v kombinaci s tím stresem předtím bylo úplné blaho. Teda on prohodil, že dobrý, že by nečekal, že tak malá holka zvládne takový monolog. A já si tam řekla, že to bude asi nejšťastnější chvíle mého života.
LN Neláká vás napsat nějakou větší věc? Přepsat blog do divadelní hry nebo do seriálu?
Já už kdysi po škole jednu hru napsala a sama jsem si ji také zrežírovala. Měla legendární neúspěch, ač jsem jí byla nadšená, ale byla jsem nadšená sama. Pořád jsem chtěla dělat vlastní představení, ale po čase jsem zjistila, jak moc těžké to je. O všechno se postarat, produkovat a nakonec si ještě sehnat diváky. Když jsem začala víc hrát na Fidlovačce a trávit tam čas, hodně mě to uklidnilo. Když mě dnes někdo láká „Pojďme si udělat vlastní představení“, tak couvám a zdá se mi to teď jako nesmysl. Jestli mám svůj blog někdy proměnit ve hru nebo v seriál o zákulisí divadla a o hereckých životech, tak to nechci dělat sama.
LN Když hrajete v seriálu, neláká vás někdy přepsat si repliky po svém?
Láká, ale nejsem sama. Herci si často věty upravují do pusy tak, aby se jim dobře říkaly. Jediný seriál, kde jsem neupravovala ani slovo, byl Comeback.
  |
LN Vy máte vůbec české seriály vtipně přečtené, co se týká rekvizit. Ještě se tím bavíte?
Když se sama koukám na seriál, prostě už si neodpářu, že vím, jak to vzniká. Když je tam scéna ve sněhu, okamžitě začnu přemýšlet, jak dlouho se to asi točilo a jak jim musela být zima. Když je ve scéně opravdové jídlo, schválně sleduju, kolik toho herci snědí. Když si někdo zapálí cigaretu, hned si říkám, že jestli se to točilo desetkrát dokola, muselo tomu herci být pěkně blbě. A tak.
LN V blogu popisujete zajímavou redukční dietu, kterou držíte, tedy nejíst vůbec nic a jen někdy za odměnu sníst sušenku, kterou dostanete ke kávě.
No, diety jsou pro herečky zásadní téma. O tom, jak je kdo tlustý, si herečky i herci dovedou povídat hodně dlouho. „Co myslíš, jsem tlustá?“ – „A co ty myslíš, jsem já tlustý?“ Na Fidlovačce teď zkoušíme Dohazovačku a Eliška Balzerová už nám říkala: „Holky, teď nejíme, bude kostýmová zkouška.“ Ale to mě zarazilo, tak jí říkám: „Ale, Eliško, to budeme muset nejíst až do premiéry.“ A ona na to: „Kdepak, až do derniéry, kostým bude pořád stejný.“ Herečky to prostě řeší, protože pořád oblékají stejné kostýmy, pořád se vidí při natáčení nebo na fotkách. A k těm nervům se ještě škodolibě přidá bulvár. Nikdy bych neřekla, že to bude tak velké téma.
LN Proč jste vlastně herečkou?
Teď jste trefila hřebíček na hlavičku. Víte, každý herec si vždycky v rozhovoru vycucá z prstu dojemnou historku o tom, jak se vlastně stal hercem, kdy ho to poprvé napadlo a jak se to stalo. Ve skutečnosti je ale pravda taková, že nikdo z nás pořádně nevíme, jak se to stalo, že je naším zaměstnáním převlíkat se za cizí lidi a předvádět jejich pocity. Já to mám stejně. Jeden den jsem ve škole vymýšlela scénky o učitelích, a najednou je mi dvacet osm a vyprávím vám o svých rolích. Jak se to stalo, přesně nevím.
