Když mluví meče, mlčí múzy, a když létají míče, tak múzám rovněž čelist zrovna neupadne. I v kulturní rubrice LN zabere teď větší část popracovní (jak jinak) konverzace kopaná než třeba postmoderní fikční světy.
Nejde ale jenom o ten balon, ale taky o to troubení – úmorný a naprosto amúzický zvuk té trubky vuvuzely. Nemálo lidí irituje do té míry, že u televizních přenosů mistrovství vypínají zvuk. Nejde, myslím, jenom o tom, že je to troubení pro neuvyklé ucho docela nepříjemné.
Pro diváka, který chce fotbal vnímat jako drama, se kvůli vuvuzelám ztrácí jedna důležitá postava – publikum, jak říkají komentátoři: dvanáctý hráč. Ta – za obvyklých okolností – masa individuí, jež se během hry nějak projevuje a jejíž rozpoložení (burácivá extáze, vzteklý křik, znuděné nebo zaražené ticho) každou hru podmalovává a nějakým způsobem doříkává. Vuvuzela ale všechny ty poryvy emocí smaže svým bzukotem konstantní intenzity, který všechny emoce glajchšaltuje, umlčí, znicotní. Nenavozuje představu nějaké sdílené zkušenosti v tribunách, ale spíš odosobněného tranzu, z fotbalového utkání se pak stává jakýsi chmurný rituál určený ke chvilkovému usmíření bzučícího božstva. Smiluje se? Divil bych se.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
