Sledovat obrazy zkázy, jež postihla Japonsko, je zážitek zdrcující, zároveň také zvláštním způsobem ambivalentní - vyvolává nejenom děs nad měřítkem té katastrofy a účast s těmi, kdo jí byli postiženi, ale i výčitky a stud. Z toho, že se jeden vůbec dívá a prožívá přitom i ohromení, úžas z nevídaného.
Může to souviset i se zkušeností filmového diváka, který je zvyklý si trochu orazit u katastrofických spektáklů, jež už dlouhá desetiletí, jak se hezky říká, generují zájem publika. Na takové filmy se chodí právě kvůli záběrům typu obrovská příbojová vlna demoluje New York, Yellowstone se mění v sopku, jejíž výbuch smete všechno na desítky kilometrů daleko, zbraně zlovolných mimozemšťanů devastují panoramata světových velkoměst.
A pak se něco podobného stane „v reálu“ a vzpomínka na to bezstarostné ukájení se v sále kina naskočí. Někde se děje tohle a já se na to dívám, vždycky se dívám -ať už na výsledek práce desítek hollywoodských specialistů, nebo destrukci rozpoutanou silami Země. Záběry obojího si jsou podobné, odlišuje je snad jen špína -hollywoodské tsunami jsou vždycky čisté, v těch skutečných nese zčernalá voda trosky a suť lidských existencí. Minimálním projevem úcty k nim by možná bylo se pro jednou prostě nedívat.
Na druhou stranu - značnou část těch záběrů nezaznamenali profesionálové, ale lidé, kteří byli při tom, uvyklí - stejně jako mnozí z nás - vytáhnout mobil a točit, když se něco děje. Snad aby zachytili cosi, čemu v daném okamžiku sami nevěřili, snad aby povzbudili svět a lidi v něm k solidaritě, pomoci. Možná se prostě za kameru schovali, stali se díky ní z účastníků pozorovateli, jichž jako kdyby se kolem procházející katastrofa netýkala. Ti svědci jsou lidé jako my - taky jsou uvyklí se dívat. A chtějí po zbytku světa, aby se díval s nimi. Stejně zděšeně a užasle jako oni sami.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
