Vzhledem k platné legislativě, mezinárodním závazkům a nálezům Ústavního soudu je to nejen právní nesmysl, ale i nebezpečný krok pro lékaře. Tento postup neodmítají jen „očkovací alternativci“ nebo chcete-li lidově „lesany“ a „divoženky“, ale i ministerstvo práce, pod které OSPOD spadá. Jenže návod „udej svého pacienta“ má plnou podporu Milana Kubka, šéfa lékařské komory.
Existuje zjevná a poměrně nepochybná indikace toho, že očkování není vynutitelné podobně jako například školní docházka. Pediatr totiž musí disponovat písemným souhlasem rodičů s očkováním, podle pana Kubka je takový souhlas zbytečný. Neočkuješ? Udám tě, dítě dostane opatrovníka a bude očkováno bez ohledu na vůli rodičů. Znovu zdůrazněme – to je absolutně protiprávní a náš stát takový postup nepodporuje.
Otevřená a navíc nezákonná agrese lékařů vůči pacientům je to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Autorita lékařského stavu stojí na důvěře, nikoli na strachu a vynucování pod sankcemi. O očkovacím kalendáři se u nás debatuje celá desetiletí, ale v přístupu lékařských společností se žádný zásadní posun neprojevuje. Většinou je to jen reakce na verdikty soudů. Naštěstí jsou lékaři, a pediatři zvlášť, ve své většině moudří lidé a dokáží s pacienty a rodiči vyjít bez výhrůžek.
Problematiku očkování by nemělo ovládnout kasárenské lékařství, které chce všechny problémy řešit silou a všechny pacienty očkovat bez ohledu na jejich přesvědčení. Z partikulárního hlediska proočkovanosti by to bylo asi ideální, ale se svobodnou společností v podobě, na jakou jsme si zvykli v posledních desetiletích, to nemá mnoho společného. Teoreticky by i bylo možné prosadit do zákona nucené očkování, tedy násilný zásah státu do tělesné integrity „neposlušného“ občana, ale jeho vymáhání by bylo neúčinné a fungovalo by jako největší propagandistický argument proti očkování. Nebo si někdo myslí, že by se nenašli odbojní lékaři ochotní pomoci odbojným pacientům?
