O existenci slečny Hlaváčkové a jejím úžasném výkonu donedávna nikdo netušil. Letos o ní přední česká spisovatelka vydává román. Slečnu Hlaváčkovou objevil v roce 2005 tehdejší český velvyslanec v Harare Jaroslav Olša jr., který se ze zvídavosti vydal do Malawi pátrat, zda zemi někdy v minulosti navštívili nějací Češi. Tato země v jihovýchodní Africe, kterou stejnojmenné jezero dělí od Mozambiku a Tanzánie, byla jednou z mála, kterou s výjimkou manželů Škulinových na konci 30. let neprojeli žádní čeští cestovatelé a která byla uzavřená i diplomatickému a hospodářskému pronikání komunistického Československa.
Český velvyslanec měl při svém pátrání naslepo neuvěřitelné štěstí: v knihovně Malawiské společnosti ve městě Blantyru v padesát let starém ročníku jednoho místního odborného časopisu objevil krátkou zprávu o slečně Hlaváčkové, která v roce 1893 došla do Ňaska, jak se tehdy Malawi jmenovalo, až z Kapska. Zde v osadě Fort Anderson (dnes Mulanja) zemřela na malárii.
Kromě krátké zprávy z časopisu nemáme o životě slečny Hlaváčkové žádné další informace, nevíme dokonce ani, jak se jmenovala křestním jménem. V Kapsku působila jako guvernantka. Proč se rozhodla pojmout šílený plán projít skrze neprobádané vnitrozemí celou Afriku a dojít do Káhiry? Jaroslav Olša jr. v článku, který o Hlaváčkové publikoval ve sborníku Češi ve starém Orientu II. (ed. Lubica Obuchová, Orientální ústav 2009), spekuluje, že mohla spáchat nějaký zločin a být na útěku, což by jí bránilo nalodit se v některém jihoafrickém přístavu. Svou roli mohla hrát také její svízelná finanční situace.
Ať tak či onak, slečna Hlaváčková nakonec dokázala sama nebo s pomocí domorodého nosiče překonat vzdálenost 2500 kilometrů, což bylo, jak píše Jaroslav Olša jr., jen o trochu méně, než urazil při své druhé africké cestě o několik let dříve Emil Holub. Kromě časopisecké zprávy neexistuje o životě slečny Hlaváčkové žádný další pramen, s výjimkou dvou zázrakem zachovaných fotografií, které zachycují její příchod do Fort Anderson. Jedna z nich je i na obálce knihy Necestou slečny H., kterou právě vydává Eda Kriseová, již tajemný příběh natolik inspiroval, že se vydala do Afriky pátrat po ostatcích odvážné české ženy. Číst noviny v den, kdy vyjdou, bývá z velké části marnění času. Po pár týdnech je jasněji vidět, které články přinášejí něco podstatného a které jsou jen bezvýznamnou pěnou dní. Podobně je to i s knihami, jen ideální doba zrání je delší, tak pět až deset let.
Píšu to proto, abych nějak ospravedlnil aktuální čtenářský dojem z knižního rozhovoru s Milošem Zemanem, jenž v předvečer voleb v roce 1998, které šéfa sociální demokracie katapultovaly do čela vlády, vedl Josef Brož. Miloš Zeman si tehdy již nepamatoval, kdo mu byl za svědka na první svatbě a ve kterém roce se rozvedl. Kdy ale začal kouřit, to si pamatoval přesně. Vládnou nám opravdu divní lidé, co?
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
