Rodačka z Troubek nad Bečvou se vyjadřuje mnoha různými prostředky – výšivkami, plyšáky, komiksem, malbou i performancemi. Na první pohled docela líbivé obrázky jsou ve skutečnosti trefnými existenciálními komentáři a hrou s posouváním významů. Ilustrativní je strip, který je na výstavě nabízen ve formě pohlednice. Umělkyně na něm říká kamarádce, že chystá velkou samostatnou výstavu v Praze. Kamarádka opáčí pochybovačně: „A kdo myslíš, že ti tam pojede?“ Stačí málo, obrácení perspektivy, kdy centrem přestává být Praha, ale jsou jí Troubky, a už je na světě nejen vtip, ale také trefný komentář na pověstnou pražskou sociální bublinu.
U této autorky je její osoba neoddělitelná od jejího díla. Tvorba je značně autobiografická a velmi přesně se pohybuje na hranici žertu a vážnosti. S krátkou ofinou a bezelstnýma očima umělkyně v poslední době vizuálně připomíná Rudolfa Hrušínského ve filmové roli Švejka. Právě Haškovu či Švejkovu metodu si Chalánková dobře osvojila. Říká bezelstné pravdy, které v určitém kontextu vyznívají jako nehorázné přehánění či jako výsměch. Zejména když má umělkyně možnost své dílo osobně komentovat, ať již ve videu promítaném v rámci výstavy, nebo třeba na záznamech z prezentací PechaKucha, kdy publikum odzbrojila a rozesmála, je tato metoda dotažena do důsledků.
  |
Ten, jemuž nebylo všechno jedno. Výstava Vladimíra Ambroze v Domě fotografie |
Sociálním rozměrem a kombinací vážnosti a humoru má Chalánková blízko k jiným umělkyním spojeným s Brnem (Kateřina Šedá) či brněnskou FaVU, kterou absolvovala (Lenka Klodová). Na rozdíl od nich však Chalánková výrazněji vstupuje do veřejného prostoru svým dílem přístupným každému: na kontě má již řadu knih s vlastními ilustracemi a grafickou úpravou. V případě převyprávěných pohádek se jedná jen o využití vlastních výtvarných schopností, přičemž čistě výtvarný projev Chalánkové je poměrně kosmopolitní, bez výraznějšího vlastního rukopisu. Podstatnější je médium – vyšívané obrázky provedené s neobyčejnou bravurou. Toto přenášení médií a významů z jedné roviny do jiné využívá umělkyně s oblibou, například v případě výroby plyšových hraček s tématy, která se příliš nehodí na uhrabané pěšinky dětského světa. Široký rejstřík významů od nevinných dětských zpívánek s autorčinými koláže mi až po plyšáky s vyraženým zubem či vlka se sežranou Karkulkou v břiše nutí diváka být ve střehu a nespojovat si tuto tvorbu s jednou konkrétní polohou. Výstava ve Ville Pellé představuje práce z posledních tří let. Ukazuje reprezentativní prvky z autorčiny tvorby, ale u tak invenční tvůrkyně bychom očekávali větší zapojení site-specific momentů a větší míru interaktivity. Dramaturgicky je výstava vlastně docela krotká, což je škoda.
Značný prostor zabírají autorčiny „tragikomiksy“, dvou- a tříokénkové příběhy s dvěma postavami, kde jedna obvykle představuje samotnou autorku. Jedná se o příběhy podobného rodu. jako je Zen žen Lely Geislerové, vycházející v týdeníku Respekt, ovšem hutnější, úspornější slovně i obrazem. Představují tragikomickou polohu života, tak příznačnou pro českou kulturu obecně a speciálně ženský element v ní. Žena tu často vystupuje jako pozorovatel a komentátor situace, který ze své pasivnější role vnímá více směšnost situací, „privátních trapasů“ vztahů.
V rozměrných plátnech nachází Chalánková průsečík krásy detailu se sociální vyhroceností celku, ať se jedná o abstrahované úřední obsílky, z nichž zůstává jen obdélník obálky s barevným pruhem, či dominantu výstavy, malby solárních panelů nazvané Plenér. K nim se patří přečíst doprovodný text, jenž z plenérového malování solárního pole vytvořil happening svého druhu. Panely se dají označit za hyperrealismus, neboť: „A nyní v plenéru za mnou přišel pán z údržby solárního pole, že už mu volali, že viděli na kameře, že jim někdo panely krade a odnáší.“
Vendula Chalánková: Au! Kurátor: Radek Wohlmuth Villa Pellé, Praha, do 15. dubna |
