Klasický žánr grafiky, který byl v někdejším Československu silně akcentovaný jako umění masově dostupné, měl v devadesátých letech silný hlas i na Slovensku.
Tradice klasiků, v jejichž čele stál nezapomenutelný Albín Brunovský se svým světem pohádkové imaginace, se rozpouštěla v pluralitním a postprodukčním uměleckém uvažování jen velmi pozvolna. Generace grafiků, která jako opodstatněné jádro „jiných“ přístupů k žánru tvoří výběr pro Drsnou školu, vyrostla v době účtování s dějinami. Kurátorský výběr malého okruhu autorů umožňuje nerozmělnit téma a přitom v galerii dost experimentovat.
  |
Krev i romantika
Jednotlivé kapitoly doprovodného katalogu mají v závorkách názvy odkazující na známé detektivky v literatuře či filmu stejně jako celé jméno výstavy. Upozorňují, že nejde o žádný mainstream a že místo rydla se tu pracuje s motorovou pilou! Toho si divák všimne hned u vstupu: nápis Drsná škola je vyryt přes celou místnost přímo do parket.
Historický rámec (neboli utajované skutečnosti) přibližuje zmíněnou podporu žánru v dobách socialismu, kdy byla grafika vnímána jako neškodné apolitické řemeslo v závětří angažovaného umění.
Brutální tvář současných válek představuje fotografická výstava Josefa Hníka |
Zatímco na Západě fascinoval umělce konceptuální přístup, v někdejších československých prodejnách Díla frčela neškodná a krásná grafika. Někdy na konci této selanky vyrůstají na středních školách aktéři Drsné školy. Tito muži (podle kapitoly „obvyklí podezřelí“) se minulostí příliš nezabývali, stejně jako neřešili čistotu žánru.
Společným jmenovatelem jejich nasazení v grafice je obse se tvořivostí a samozřejmě fascinace příběhem, ale i jisté vymezení se vůči post konceptuálním přístupům. Významu pojmu grafika, vnímanému jako řemeslo a úhledný design, dali mužnou expresi.
Šli grafice tak trochu proti srsti. Hrdinové spolu drží, ale jako skupina nevystupují. Stojí excentricky s rydlemacigaretou na barikádě grafiky. Jméno Drsná škola, vypůjčené z teorie literatury, spojuje prezentované autory a jejich dílo s žánrem detektivky, která je narativní a má jasné zákonitosti i dramatickou akceleraci. Patří do popkultury, nejsou jí cizí paradoxy, krev ani romantika.
Výstava Drsná škola. Slovenská národná galéria (2017).
Tisk lžící
Instalace výstavy představuje ucelené autorské prezentace. Erik Binder jako bytostný kreslíř a grafik tvoří bezprostředně, hravě a hlavně neustále. Pracuje s texty a jazykem, píše básně. Grafika je pro něj jednou z forem kresby, která může být vytvořena různými prostředky – tužkou, počítačem, šlehačkou i PET lahvemi. Pavol Čejka byl v 90. letech členem první online platformy Loser, kde se publikovaly texty, ilustrace a nepřekonatelné skeče. Čejka je ortodoxní rýpač, velký vypravěč lidských příběhů a tiskový minimalista – tiskne jen pár kusů, bez lisu, klidně jen lžící.
Jan Čumlivski je nejen grafikem a typografem, věnuje se divadlu, zpěvu i psaní. Jeho speciální oblastí jsou autorské knihy, pracné a dlouhodobé, se širokým společenskohistorickým záběrem, nikdy nekončící komiksy.
Emil Drličiak je zřejmě mutant a jako jediný z drsňáků se věnuje serigrafii, počítačové grafice i designu. Jeho rukopis je hodně popový a nadčasový.
Zpět do umělecké hry
Juraj Horváth je nejznámějším slovenským grafikem v Čechách, protože učí na pražské UMPRUM. Svým projevem vědomě navazuje na ruskou avantgardu, je přímočarý a někdy politický. Je spoluzakladatelem legendárního nakladatelství Baobab a inspirátorem mnoha kvalitních dětských knih. Stal se jedním z těch, kteří rytinu vrátili zpět do umělecké hry; kromě čar má v grafice rád barevné plochy.
Grafiky Tomáše Klepocha jsou nezapomenutelné. Velkoformátové tisky s humornými hororovými a zvířecími výjevy vytvářejí slovenskou sebereflexi. Jeho slovy, proč vytvářet grafiku: protože ji všichni považují za dementní.
Výstava by mohla být jednoduše nudná. S artefakty ale pracuje stejně experimentálně jako autoři s grafikou
Drsná škola Současná slovenská grafika účtuje s dějinami SNG Bratislava, 20. 7. – 29. 10. 2017 |
