V podzimní sezoně se tímto činem stává videoinstalace německého fotografa a filmaře Juliana Rosefeldta Manifesto. Třináct perfekcionistických videí promlouvá k divákovi ústy populární herečky Cate Blanchettové v řeči uměleckých (i politických) manifestů pokrokově doufajícího 20. století. Století, kdy se věřilo ve změny, v experimenty, v lepší budoucnost, zkrátka v bouřlivý vývoj. Katalyzátorem společenských změn a nových idejí bylo právě umění. Ačkoli umění za nás říká to, co říci neumíme, manifesty mají povoleno přehánět turbulentními jazykovými frázemi.
Většina uměleckých manifestů, z nichž Rosefeldt čerpá, pochází z revolučního kvasu 20. a pak 60. let. S Komunistickým manifestem se zde třeba potká situacionismus, dadaismus, suprematismus, pop-art i konceptuál. Jejich obsah bývá ale podobný – žijeme v době krize, starý svět je překonán, morální hodnoty rozmělněny a je třeba najít východiska, i kdyby měla znít poněkud divoce či extremisticky. Platí takový společenský konsenzus: umělecký manifest je nadsázka a život je někde jinde.
Je hořící židle umění, nebo už design? Tuto otázku si pokládá výstava 5KV |
Když ale převedete výkřiky typu „My chceme velebit útočný neklid, horečnatou nespavost, facku a ránu pěstí“ nebo „Jste všichni úplní idioti“, „Drahá imaginace, nejvíc na tobě miluji to, že neodpouštíš“ či „Údržba je vopruz, nikdy do prdele nekončí“ do krásné filmové podoby, v níž se herečka dostává do různých rolí, vznikne z toho metafora, která najednou získává aktuální význam.
Hlavní postava se proměňuje z makléřky v bezdomovce, učitelku, choreografku, loutkářku, televizní hlasatelku, vědkyni, matku, ředitelku agentury, pracovnici v oblasti odpadu, mluvčí na pohřbu i punkerku a ve vnitřních monolozích i přímo deklamuje či parafrázuje slova manifestů. Vznikají mikropříběhy – naléhavé, patetické, dojemné, afektované, absurdní i alarmující.
Cate Blanchettová cituje coby loutkoherečka surrealistu Andrého Bretona.
I kdyby divák jejich poselství považoval za blábol, jejich formální stránka je fascinující. Prostředí – interiéry, exteriéry, lokace – je pečlivě vybráno, kamera v dlouhých záběrech propojuje jednotlivé obrazy, které se stávají uměleckým dílem (přechod z volné krajiny na terasu rezidence a oknem dovnitř jedním záběrem), architektura i každý detail interiéru jsou samy o sobě složitým dílem nebo instalací (loutkářský ateliér s loutkami v podobě politiků a celebrit showbyznysu), proměny Cate Blanchettové koketují s teatrálností za pomocí dokonalého stylingu.
Nejvyšší bod formy spočívá v přesné a rafinované synchronizaci všech videí (smyček), které mají svůj začátek i konec plynule propojený, kdy v jednu a tu samou chvíli se herečka obrátí do kamery a v detailu tváře začne text manifestu skřehotavě zpívat. Videoplátna oboustranně volně levitují v prostoru a v jednu chvíli divák může sledovat více dějů najednou a vnímat chorál nenaplněných snů v jediném momentu. Technicky je zvuk navázán přímo nad malý prostor před plátnem, takže posluchače neruší ostatní promluvy, ale zpěv celý prostor nečekaně sevře do jedné nešťastné bubliny, kdy cítíme, že jsme se svým lidským konáním minuli s velkým záměrem našeho ducha.
JULIAN ROSEFELDT: MANIFESTO Kurátor: Adam Budak Veletržní palác, Praha, do 7. 1. JULIAN ROSEFELDT (1965) Pracuje velmi spektakulárně a jako filmař dokáže opticky zmást – hraje si s jednotlivými obrazy, smyslem promluv, zvukem i prostorem. Své práce (fotografie, filmy, videoinstalace) prezentoval na mnoha zahraničních samostatných i kolektivních přehlídkách, zastupují ho dvě slavné německé galerie a jedna španělská. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha důležitých sbírkách. |
