Výstava Mariana Pally představuje dobře malující slepice

Marian Palla je kreativní na několik způsobů. Absolvoval hru na kontrabas na brněnské konzervatoři, přes patnáct let hrál v orchestru Janáčkovy opery v Brně. Vedle toho, prakticky soukromě, tvořil v oboru výtvarném. Před jedenadvaceti lety vyšla první z jeho knih řekněme literárních, které si sám ilustroval: Pallovou literární doménou jsou krátké, dadaismem a absurditou střižené příběhy a situace, evokace všednosti, záznamy, také básně; ale napsal i román.

Retrospektiva o 7 dějstvích, jak se nynější autorova brněnská výstava jmenuje, se v logice svého názvu ohlíží, ale je živá – v přeneseném, a dokonce i v doslovném slova smyslu. Neboť vstupním a svým způsobem ústředním z těch sedmi zastavení je sál, jehož dominantou je dočasné útočiště tří slepic domácích, prostě kurník a výběh, přičemž na stěnách se nacházejí malby, jež vznikly tak, že Palla doma vloni a letos položil bílé plátno vedle kurníku poté, co zapršelo (tvrdí, že je tam položil náhodou, ha!), a slepice ťapkaly po tom plátně a zmalovaly je. Výsledky tohoto procesu jsou velmi dobře vystavovatelné; a protože je Palla signoval, jsou možná i prodejné.

Zkus to zhodnotit

Prodejností, obchodovatelností se ostatně zabývá jiná ze sedmičky místností, nazvaná Pronajímání umění. „Abych se vyhnul práci, chtěl jsem své umění pronajímat, protože ho nikdo nekupoval. Moje úvaha vypadala obyčejně – lidé mi budou nosit pravidelně potraviny a já si budu tvořit. Vycházel jsem z knihy Doma ani sou (životopis Pissarra). Pojednává v ní, mimo jiné, také o tom, jak malířova děcka bečela hlady a umělec vzal jedno své plátno a šel ho vyměnit na trh za bochník chleba...“ otevírá Palla text v tomto sále (pokaždé v několika odstavcích vysvětlí motiv a průběh svého počínání a činí tak stručně, srozumitelně, vtipně, vlastně ten text je i samostatným exponátem řekněme literárnější povahy). „Hodnota umění je vůbec věc podivná. Abych tuto hodnotu prozkoumal, namaloval jsem dvacet stejných obrazů, do kterých jsem přímo vepsal různé ceny v rozpětí od šesti do šedesáti tisíc. Pouze jeden byl za pivo, ale u toho cedulka oznamovala, že je již zamluven. Problém nastal v okamžiku, kdy se o obrazy začaly zajímat aukční síně. Napsaná cena na obraze zabraňovala totiž jakémukoliv smlouvání a také pozdějšímu zhodnocení, a tudíž pro ně mé obrazy neměly cenu.“

V tomto sále si divák může opravdu pronajmout (pokud napíše na Pallův e-mail, jehož adresa je připojena) některý z vystavených obrazů, tedy z těch obrazů, které v něm ještě zbyly, neboť některé již pronajaty byly – místo plátna tam tudíž visí uzavřená smlouva o pronájmu, trvajícím po dobu výstavy. Základ pro svůj pronajímatelský proces autor přitom položil již roku 1979: tehdy Palla pronajal výtvarnému teoretikovi i praktikovi Jiřímu Valochovi za kilo brambor obraz Nadechni se a vydechni, jak to dosvědčuje vystavená dobová smlouva.

Nezničený fundament

Výstava Roberta Šalandy. Nejednoznačná jednoduchost

Pojem retrospektiva v sobě obsahuje časový aspekt, v podstatě jde o ohlédnutí. Palla to „prosté“ ohlédnutí učiní v jediném sále: v Portrétech bez podoby, kdy v 80. letech portrétoval přátele a příbuzné. Každého den před portrétováním vyzval, aby si vybral barvu pozadí, a když se pak dotyčný dostavil, plátno příslušné barvy již bylo připraveno a Palla namaloval takového toho obligátního, jakoby dětskou rukou vyvedeného pajduláka mužských či ženských rysů, přičemž výtvarník se při malování oné jednoduché figury „intenzivně díval na portrétovaného“. A to osobnostní vlnění, ta energie z něho vpíjela se nějak, věřil Palla, do té malby. To je tedy jediné prosté retro a nutno dodat, že ten soubor si uchovává svěžest a jeho hravost nestárne, netrapní.

V sálech Kámen do New Yorku, Bývaly doby a Počítání rýže výchozí bod tvoří nějaká někdejší autorova aktivita aktualizovaná, glosovaná, dotažená až nyní. V roce 1986 Palla navázal písemný kontakt s jednou malou newyorskou galerií zaměřenou na střední Evropu a navrhl jí akci, že by přiletěl do NY s kamínkem, ten by pohodil na letišti „a hned se vrátil domů, za dráty“. Galerie souhlasila: prý za čtrnáct dní by se to mohlo uskutečnit. Ovšem „musel jsem je zklamat, protože sehnat za čtrnáct dní tolik protekce, abych obdržel vízum s razítkem, nepřipadalo v úvahu“, píše autor a na stěnách visí ta někdejší korespondence. Akce byla dotažena letos v březnu, jak je rovněž v galerii dokladováno: Hana Chybíková, produkční z Moravské galerie, doletěla do NY přes Moskvu, v USA kamínek zanechala a hned se vrátila do Evropy. Tak to je Kámen do New Yorku.

Pallovo výtvarné (ne)snažení ve zkratce může vyjádřit například jeden ze záznamů, které poštou rozesílal přátelům v 80. letech (viz sál Bývaly doby): „Namočil jsem štětec do čaje a napsal na kámen slovo NEVÍM. Potom jsem toto slovo nabídl slunci. 3. 5. 1983.“ Tak jako za vůbec nejcennější z výtvarné konceptuální činnosti dnes tak vzývaného Jiřího Kovandy (rovněž ročník 1953) autor této recenze považuje ty Kovandovy akce ze 70. let, kdy tvůrce naprosto nenápadně intervenoval do pouliční pražské každodennosti a byl ještě na hony vzdálen galerijnímu a tržnímu uctívání, v němž se Kovanda rozmělňuje a opakuje dnes, tak iv Pallově původní neviditelné činnosti bytuje cosi fundamentálního, neokázalého, původního.

Nynější retrospektiva v Moravské galerii dokázala tento fundament zprostředkovat a nedevalvovat, což je výtečné. Jde o jednu z nejlepších výstav tuzemských tvůrců, které jsme letos zatím mohli vidět.