PRAHA Šestadvacet českých výtvarníků různých generací, technik a stylů poskytlo svá díla nezvyklé prezentaci: na pražském letišti v Ruzyni, v odletové hale Terminálu 2. Graffiti známého představitele street artu Jana Kalába rozhodně nikdo nemůže přehlédnout. Stejně tak nad hlavami zavěšené expresivní rozměrné „malby teplem“ Margity Titlové-Ylovsky nebo třeba monumentální instalaci Jana Stolína postavenou z kovových rour a ústrojně splývající s konstrukcí samotné haly. Kdo prochází halou, nemůže minout ani rovněž rozměrnou světelnou spirálu Pavla Korbičky z barevných neonů...
Jen díla Jana Kalába, Pavla Korbičky a Jana Stolína vznikla přímo pro tuto příležitost, ostatní kurátor Jiří Machalický vybral s ohledem na specifické a velmi exponované místo (jde zřejmě o nejnavštěvovanější místo ve státě, za den jím projde přes 50 tisíc cestujících, takže je dobře možné, že vystavená díla uvidí do konce roku na čtyři miliony návštěvníků).
Každý z výtvarníků našel k prostředí letiště jiný přístup, každý se k účelnému technicistnímu prostoru postavil jinak. Michal Cimala vizuální stránku svých objektů doplňuje i zvukovými efekty, zatímco v obrazech využívá „městskou“ poetiku, Milan Houser postavil kinetický objekt s jemným pohybem tkaniny uvnitř. Někdo vybízí k soustředěné pozornosti (rozměrné elegantní kresby Jiřího Kornatovského), jiný kritizuje prázdnotu současného života (sochaři Michal Trpák či Lukáš Rittstein) nebo s ironií připomíná, jak technika vládne lidem (Vladimír Merta). Další příměrem k hemžení brouků vyjadřuje absurditu vývoje lidské společnosti (fotograf Roman Franta), někdo připomíná vesmír, kam patříme (kosmický triptych Daniela Hanzlíka).
Umělcovo Nebe - rozměr, jakým vnímáme život Intimní kout si našel pro svůj příspěvek Zdenek Hůla: prostor nazvaný Nebe postavil ze tří obrazů, jimiž vyjadřuje rozměr, jakým vnímáme život - lineární nebe sleduje nejbližší prostor, zavinuté nebe naznačuje neuchopitelný svět či vesmír a ideální nebe nad hlavou se odvolává na mystiku. Do Nebe lze vstoupit, zvenčí pak příchozí zjistí, jak celá ta imaginace je vlastně jen kus dřevěného rámu, plátno a barvy... A tak dále.
Na počátku byl nápad Michala Trpáka vystavovat na letišti: „Vracel jsem se ze Španělska a přemýšlel o své diplomové práci, kterou jsem chtěl umístit do veřejného prostoru.“ Na letišti se to nestihlo, Trpákovo sousoší Humanoidů, naznačující jistou prázdnotu současného života, však nyní stojí před vstupem do terminálu.
Záměr se vyvíjel asi rok až ke konečné koncepci velkorysého projektu a výběru prací, jež se nějakým způsobem mohou poměřit s prosklenými halami, odbavovacími pulty a hemžením různorodých cestujících. Formou klasických výtvarných technik i prostřednictvím postupů nových médií se práce umělců dostávají do nejbližšího kontaktu s publikem.
Umění má čas od času vystoupit z muzeí do života „Snažili jsme se díla vybírat tak, aby tvořila určité kontrasty, a přitom spolu souvisela, aby vznikl kompaktní, ale mnohostranný celek,“ uvádí kurátor Jiří Machalický. A připomíná, že umění má čas od času vystoupit z leckdy akademického prostředí muzeí a včlenit se do každodenního života. Výstava se vedle veřejných prostor letiště dostala i do neveřejné části, tam, kde se soustřeďují již odbavení cestující. Patrně se mezi lidmi zde pobývajícími najde dost těch, kteří na výstavy a do muzeí běžně nechodí. Možná i pro ně bude zajímavé setkání s výtvarným uměním viděným „z očí do očí“. Pro začátek na letišti.
