Haringovu výstavu kupodivu nenajdeme v prvním patře Albertiny, kde zpravidla klíčové expozice bývají, nýbrž v suterénu. Možná je to i trochu symbol: umělec stále svým způsobem patří, přes svoji světovou proslulost, k americkému undergroundu 80. let. To bohužel samotná výstava příliš netematizuje.
  |
Na rozdíl od nedávné prezentace Haringova souputníka Jeana-Michela Basquiata ve Frankfurtu nad Mohanem (psali jsme o ní zde) se vídeňská výstava soustředí výhradně na malířovo dílo, nikoli jeho zařazení do newyorské subkultury, do oné kreativní „party“, jež na dlouho dopředu určila běh kulturních dějin v několika oborech. To je ale také jediná výhrada, kterou lze k expozici mít, nehledě na to, že tento chybějící kontext uvádí kvalitní katalog, jenž je v Albertině už tradicí.
Abeceda nočních můr
Výstava Keithe Haringa nese název Abeceda a v tom je také klíč k její dramaturgii. Kurátor Dieter Buchhart (který byl, mimochodem, spoluautorem i zmíněné Basquiatovy výstavy) si vzal jako vodítko symboly, které se promítaly do Haringových děl a v mnoha případech se často opakovaly.
Týká se to především sexuálních objektů (tedy pohlavních orgánů muže i ženy, homo- i heterosexuálního pohlavního styku nebo těhotenství). Dále výdobytků moderní doby, jako jsou znaky atomové energie nebo počítače, samozřejmě na „osmdesátkové“ úrovni. Obvyklým prvkem Haringova světa jsou komiksové figurky, například Mickey Mouse, ale i některá stylizovaná zvířata – delfíni, prasata, psi, hadi.
Keith Haring: Andy Mouse (z výstavy Abeceda, Albertina, Vídeň 2018)
Haring patřil jednoznačně mezi levicově zaměřené umělce, do obrazů se mu dostávají coby symboly „zlého kapitalismu“ znaky dolaru, stejně jako kříže se zkroucenými postavami, zastupující údajný církevní útlak.
Výstava v Albertině ukazuje také vlivy na Haringův malířský rukopis. Na jedné straně jeho kořeny na graffiti scéně, kdy v první polovině 80. let absolvoval stovky těchto uměleckých intervencí ve veřejném prostoru newyorského metra a byl za to i několikrát uvězněn. A na straně druhé například velmi zajímavé inspirace starým egyptským uměním (ostatně stojícím též na symbolických základech), jak je vidět třeba na vystavené obří antické váze, jež je pokreslena přesně ve staroegyptském duchu, jen s Haringovým rukopisem a jeho symboly.
Vídeňská výstava kromě skutečně mohutné „nálože“ umělcových děl připomíná jednu zcela zásadní věc. Totiž jak moc je veřejný obraz Keithe Haringa pozměněný oproti realitě. Zatímco některá jeho vizuálně vstřícná dílka zdobí kdejaký diář, kalendář, tričko nebo tašku, ve skutečnosti je – a možná trochu v rozporu s „hravým“ rukopisem – jeho tvorba značně myšlenkově zatěžkaná a postupem času stále potemnělejší.
Keith Haring: Bez názvu (z výstavy Abeceda, Albertina, Vídeň 2018)
Výjevy, které například zachytil na nejrozměrnějším vystaveném díle The Matrix, hustě pokreslené roztažené roli papíru dva krát patnáct metrů, anebo díla ze sklonku života, kdy ve světě začal řádit virus HIV, jímž se umělec též smrtelně nakazil, spíš připomínají děsuplnou noční můru. A závažnost jeho sdělení rozhodně neodvanula s 90. léty.
Nejen temná komora
Výstava Mana Raye v Kunstforu je poněkud jiného druhu, její dopad je však týž. Zčásti se věnuje umělcově osobnosti a jeho zařazení do dobových kontextů. Tedy ranému přátelství a spolupráci s Marcelem Duchampem a objevení dadaismu, posléze příslušnosti k surrealistické skupině v Paříži a poválečnému přerodu v jakousi obecně přijímanou „uměleckou instituci“.
Zásadním přínosem výstavy je, že představuje Mana Raye jako komplexní uměleckou osobnost s velkým přesahem. Nejznámější z jeho díla jsou takzvané fotogramy, tedy fotografie vytvořené bez pomoci fotoaparátu, dále jeho slavné portréty především členů francouzské avantgardní umělecké komunity a surrealistické fotografie, jako je Le Violon d’Ingres, kde mu byla modelkou jeho milenka, známá jako Kiki z Montparnassu. Ze všech těchto okruhů výstava ukazuje reprezentativní díla.
Man Ray: Violon d’Ingres, 1924 (z výstavy Man Ray, Vídeň, Kunstforum, 2018)
Přidává však mnohá další. Raye představuje jako malíře (spíše průměrného), autora výborných koláží, často velmi zábavných surrealistických objektů, jako avantgardního filmaře, ale i jako tvůrčího autora módy a módních doplňků. Odhaluje tak široký záběr umělce, žijícího daleko rozmanitější tvorbou, než je ta z temné komory. Podobně jako Haringova výstava přispívá k poznání skutečného, nikoli jen tradičně zažitého umělcova obrazu.
