Vybíháš na ulici, pistoli v ruce a pálíš slepě do davu, tak rychle, jak rychle jen dovedeš mačkat spoušť,“ pronáší klidným hlasem loutkářka v dílně plné nástrojů, zatímco se připravuje na vystoupení. A pokračuje: „Zabij, létej rychleji, miluj, jak je ti libo. Nech se vést. A jestliže umíráš, nejsi si jist, že se probudíš mezi mrtvými? Věřím, že v budoucnu budou tyto dva stavy, sen a realita, rozřešeny v jakési absolutní realitě, v surrealitě.“
Tato slova patří Andrému Bretonovi s Luciem Fontanou, kteří jako první stanovili manifest surrealismu. Hlas náleží australské herečce Cate Blanchett, jež je ode dneška pronáší v prvním patře Veletržního paláce v nové monumentální instalaci Manifesto. Jde o třináct nezávislých filmů spuštěných najednou, v nichž oscarová herečka představuje základní teze futurismu, konceptualismu či suprematismu, stejně jako úvahy navazujících umělců, architektů, tanečníků nebo filmařů.
Cate Blanchettová coby úspěšná podnikatelka cituje malíře Vasilije Kandinského.
Skálovy erotické fantazie
RECENZE: Krištof Kintera se na své výstavě představuje jako pseudovědec provokatér |
Za expozicí stojí německý konceptualista Julian Rosefeldt, který s Manifestem navštívil už New York, Berlín, Helsinky nebo Buenos Aires. „Cate Blanchett se v rámci tohoto ,manifestu manifestů‘ převtěluje do třinácti postav – bezdomovkyně, učitelky, loutkoherečky nebo dělnice – a proslulým i méně známým výrokům dává v nečekaných souvislostech nové, dramatické vyznění,“ vysvětluje ředitel Národní galerie Jiří Fajt.
Rosefeldt tak herečku chameleonku zavede na burzu cenných papírů, do hi-tech laboratoře, na rodinný pohřeb nebo na střechu bývalé špionážní základny USA. Samotné manifesty, které často vznikaly v mladickém vzteku a touze změnit svět prostřednictvím umění, jsou k vidění v předsálí výstavy. K ruce jsou i stručné scénáře filmů s českým překladem.
Velkou novinkou v podzimní sezoně Veletržního paláce je zpřístupnění Haly A, která se ukrývá za tepanými vraty s reliéfy dvou obličejů. Tým galerie do ní přestěhoval část výstavy Františka Skály z Valdštejnské jízdárny, kterou navštívilo přes 60 tisíc lidí. Část předmětů Národní galerie koupila, jiné dostala darem nebo si zapůjčila. K vidění je kabinet kuriozit Musaion, třímetrový Zub času či plastika Beyond the Duchamp (skříň erotických fantazií), přístupná raději až od 18 let. Skála zde bude usazen dlouhodobě.
Sochař, malíř, ilustrátor dětských knih, hudebník a tanečník František Skála
Hned ve vedlejším prostoru, v takzvaném Korzu u Studia Hrdinů, připravila kurátorka Tereza Stejskalová expozici Biafra ducha. Studenti třetího světa v Československu, v níž pátrá po osudech afrických a asijských vysokoškoláků, kteří tu v 60. a 70. letech studovali filmovou fakultu.
„Impulzem byla uprchlická krize, kdy politické elity i obyčejní lidé vyjadřovali nechuť vpustit uprchlíky do Evropy. Přitom před rokem 1989 tu studovalo hodně arabských studentů a nikomu nevadili,“ podivuje se Stejskalová. Československá nová vlna se tu poprvé objevuje v kontextu filmařů, jako je Nabil Maleh ze Sýrie, Mohammed Lakhdar-Hamina z Alžíru nebo Nosratollah Karimi z Íránu, stejně jako těch, o jejichž dalších osudech se dnes už nic neví.
To nejlepší pod střechou
Další nová expozice – Introducing Pedro Henriques: Půst – je k vidění v Prezidentském salonku, kam Markéta Stará Condeixa umístila „biomechanické“ objekty Portugalce Pedra Henriquese v doprovodu videí Miguela Soarese. „Soares se už před lety prezentoval díly, kterým dnes říkáme postinternetové umění,“ líčí kurátorka.
Pátá novinka této výstavní sezony se nachází až pod střechou, v pátém patře budovy. Kurátor a specialista na současnou fotografii Pavel Vančát tu shromáždil to nejlepší od pětadvaceti mladých talentů z evropských výtvarných akademií, kteří se stali finalisty ceny StartPoint 2017. Vítězkou je Michelle Hall z Dublinu. „Mohou tak lépe pokračovat v cestě, která je po skončení školy často složitá,“ dodává Vančát.
  |
