Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Vzděláním z Čech jsem v Americe oslnil, říká spisovatel Michael Gruenbaum

Kultura

  18:00
PRAHA/WASHINGTON - Chtěli jsme popsat zhoršující se život Židů na začátku války před terezínskými transporty, o tom se totiž dodnes málo mluví, vzpomíná na své pražské dětství americký spisovatel Michael Gruenbaum. Jeho životní příběh mu pomáhal vyprávět plyšový medvídek.

Medvěd zachránce. Nebýt této plyšové hračky, možná by se Michael Gruenbaum nedožil dospělosti. Vznikla v Terezíně, kde byla Gruenbaumova matka zařazena díky svému výtvarnému talentu do uměleckého oddělení, jež mělo také za úkol vyrábět hračky pro děti místních dozorců a jejich přátel. Příběh postavičky poté Gruenbaum popsal v knize Někde ještě svítí slunce. O medvídka z fotografie už projevilo zájem i americké Muzeum paměti holokaustu ve Washingtonu. foto: ARCHIV M. G.

Kdyby nebylo války, prožil by Michael Gruenbaum bezstarostné pražské dětství coby syn úspěšného právníka a laskavé maminky. Jenže přišla třicátá léta a Míša se narodil do židovské rodiny. Jako desetiletý kluk se pak ocitl v Terezíně, v chlapeckém domově číslo 7 v budově L417. Jeho obyvatelé si říkali Nešarimové, orlové, a vedl je charismatický Franta Maier. Ve stínu hrozby transportů na východ zažívali „foglarovské“ klukovské příběhy ve zcela nefoglarovském prostředí. Za svou záchranu ale Míša nakonec vděčí paradoxně malému plyšovému medvědovi.

Kniha Někde ještě svítí slunce, na které se s letos osmaosmdesátiletým Gruenbaumem podílel americký spisovatel Todd Hasak-Lowy, dosud získala ve Státech pět cen, vyšla kromě anglického vydání německy, turecky a francouzsky, chystá se dánské a další vydání. Naprosto současným jazykem, nepateticky a neromanticky nabízí velký příběh o lidské solidaritě ve smrtelném ohrožení. Nešarimové si říkalo přibližně osmdesát kluků, z nichž se konce války dožilo dvanáct. Knihu Někde ještě svítí slunce nyní v překladu Jiřího Zbořila vydalo Nakladatelství P3K.

LN: Nejdřív jste napsal novelu, kde vaše vzpomínky vypráví plyšový medvídek. Ten potom sehraje svou roli i v knize Někde ještě svítí slunce. Odkud se vzal?

Můj otec byl před válkou velmi úspěšným právníkem, takže z mé matky se stala hvězda salonů. Za války, aby přežila, v sobě najednou objevila umělecký talent. Začala vyrábět umělé květiny a díky tomu se v Terezíně dostala do uměleckého oddělení. A když esesák, který tomu velel, dal příkaz, aby oddělení vyrobilo medvídky pro jeho děti a děti jeho přátel, mou matku pro tu práci vybrali. Vlastně jsem tady díky malému vycpanému medvědovi. To je přece taková ironie. Po válce matka odvezla jednoho z těch medvědů z Terezína do Prahy, pak s námi cestoval na Kubu, kde jsme museli několik let zůstat, než nám povolili vstoupit do Spojených států, a pak ho přivezla do New Yorku. Když v roce 1974 zemřela, toho medvídka jsem zdědil. Americké Mu zeum paměti holokaustu ve Washingtonu by ho velmi rádo vlastnilo, ale já jsem si jistý, že až zemřu, nechá si ho můj nejstarší syn.

LN: Co se stalo s vaším vlastním textem o medvědovi?

Dva a půl roku jsem se snažil najít pro něj nakladatele, ale bez úspěchu. Poslal jsem dopisy nějakým osmdesáti literárním agentům, ale k ničemu to nevedlo. Pak jsem napsal zhruba osmdesáti nakladatelům, znovu nic. Po dvou a půl roku, zničehonic, mi zavolal redaktor z Alladin Books, které jsou součástí nakladatelství Simon & Schuster, že podle nich je v příběhu daleko víc, než jsem napsal. Napodruhé našli Todda, autora knih pro děti. Přijel za mnou na pár dní na návštěvu. Náhodou dostal zrovna literární cenu v Londýně, a tak se sám od sebe vypravil do Prahy a do Terezína, aby se seznámil s místy, kde se příběh odehrává.

LN: Jak detailní byly vaše vzpomínky, ze kterých čerpal Todd? Kniha je plná pozoruhodných popisů – nakolik odpovídají realitě?

Kniha naprosto vychází z mých vzpomínek. Dodnes vzpomínám na tu dobu každý den. Během let jsem si příležitostně psal poznámky a pak jsem je při psaní naší knihy použil. Několikrát se stalo, že jsem si nemohl určité věci vybavit, ale když mi Todd poslal první verzi rukopisu, jako kdyby mi odšpuntoval paměť, vytryskl proud dodatečných vzpomínek. Naléhal jsem na Todda, aby přesně popsal zhoršující se život Židů předtím, než nás poslali do Terezína – myslím, že o tom se napsalo velice málo. Materiál jsme ale sbírali oba dva. Když jsme pracovali na rukopise, posílali jsme si s Toddem e-maily skoro každou hodinu.

LN: Shodli jste se na všem?

K neshodám ani moc nedocházelo, kromě jedné, ale ta stála za to. Todd zapojil svou představivost a začal s velkými detaily popisovat smyšlenou zápletku filmu, na který jsem se s takovými obavami vypravil, když už jsem nesměl do kina. Musel jsem se přít s ním a s redaktorem, aby tu zápletku vypustili, protože –i když byla velmi zábavná – neměla nic společného s tím, o co mi šlo: zachytit, jak těžké pro mě bylo jít do kina.

Na snímku je autor zachycený se svou matkou v roce 1945.

LN: Pro jakou věkovou skupinu je kniha Někde ještě svítí slunce určena?

Kniha měla být původně pro děti ve věku deset až čtrnáct let, protože v té věkové skupině jsem byl, když se to všechno stalo. Zjistili jsme ale, že se také velmi líbí dospělým, protože se velice snadno čte.

LN: Proč jste začal psát o medvídkovi až ve zralém věku? Mluvil jste předtím o svých zážitcích s někým?

O své zkušenosti z druhé světové války jsme nemluvili s nikým. Dokonce jsem o tom nevyprávěl ani svým třem synům, protože jsem měl pocit, že nikdo, kdo tam nebyl, neporozumí tomu, co se nám stalo. Psaní pro mě znamenalo úplný životní obrat, dívám se teď na věci jinak než po většinu svého předchozího života. Přestože cítím, že holokaust je už trochu passé, není pochyb o tom, že se musí lidem stále připomínat. A stejně – i když ho pořád připomínáme, podívejte se na dnešní svět, na to, co se děje v Jemenu, v Barmě, ve Rwandě a mnoha dalších zemích, kde mohly nerušeně proběhnout etnické čistky. Dokud je to daleko, lidé si toho moc nevšímají.

LN: Jak se na minulost dívají ostatní Nešarimové?

Nejvíc vtipů se říkalo o Husákovi, říká spisovatel a novinář Jan Nejedlý

Teprve když se má žena Thelma rozhodla udělat rozhovory se všemi přeživšími z mého pokoje 7 v L417 v Terezíně, procestovali jsme čtyřicet pět tisíc mil kolem světa, abychom udělali rozhovory s „kluky“, kteří emigrovali do Austrálie, Brazílie, několika evropských zemí, Kanady a Spojených států. Napsala knihu Nešarimové: Dětští přeživší z Terezína, kterou v roce 2004 vydalo v Londýně nakladatelství Vallentine Mitchell.

LN: Po válce jste se vrátil do Prahy. Jak pokračovaly vztahy s ostatními Nešarimy?

S Nešarimy, kteří přežili, jsme měli velmi silné pouto: byli jsme opravdu jako bratři. Když byli komunisté svrženi, poprvé jsme se sešli v Československu ve Zvánovicích, odkud jsme často jezdili do Prahy a do Terezína. Z těch přeživších, kteří emigrovali do Austrálie, Brazílie, Francie, Německa, Švýcarska, Kanady a několika měst ve Spojených státech, přijeli všichni – dohromady nás bylo is manželkami dvacet; bohužel jsme se dozvěděli, že dva z nás, kteří zůstali v Československu za vlády komunistů, už nejsou naživu. Pak jsme měli další setkání každé čtyři roky nebo pět let, většinou v Praze. Poslední proběhlo v roce 2008, kdy jsme přibrali také druhou a třetí generaci, takže se nás sešlo šedesát dva! Hitler by se obracel v hrobě, kdyby to věděl. Teď už naneštěstí zůstali z původních Nešarimů jen čtyři, jeden v Brazílii, jeden v Paříži, jeden v americké Virginii a já.

LN: A co Franta Maier? Co se s ním stalo? Setkával jste se s ním po válce?

Franta nás po válce bral jako svoje děti. Každému z nás zavolal obtýden, aby zjistil, co děláme a co je nového. Přežil Osvětim, další tábory, pochod smrti… myslím, že ho osvobodili v Gliwicích. Určitě vynikal jedinečnou, velmi silnou osobností. Po válce emigroval do New Yorku a začal pracovat v papírnictví. Později si založil se svými syny vlastní firmu v Kalifornii. Naposledy jsme se s ním viděli před čtyřmi lety v jeho kalifornském domě, kde jsme oslavili jeho devadesátiny – naneštěstí zhruba o rok později zemřel. Jeho vdově Ilse, která také přežila Terezín a pár dalších táborů, je dnes devadesát pět a má se čile k světu. Druhá a třetí generace Nešarimů ale pokračuje dál – stali se z nich skvělí přátelé, zvlášť z Brazilců a z Australanů. Další setkání plánují na prosinec 2019 v australském Melbourne.

LN: Udržel jste si ve Spojených státech židovskou identitu? Bylo to pro vás důležité? Je důležitá pro vaše děti a vnuky? A co vaše česká identita?

Byl jsem vychován jako velice zbožný žid, doprovázel jsem svého otce a dědečka do Staronové synagogy, kde měli prestižní místa. Po válce, když jsem viděl, co se ortodoxním židům stalo, jsem se rozhodl, že toho všeho nechám. Jsem členem místního templu, ale zajdu tam jenom o vysokých svátcích. Mnoho mých přátel chodí do synagogy každý pátek večer a v sobotu ráno – já jenom kroutím hlavou. Mí tři synové všichni prošli bar micvou, ale všichni tři si vzali nežidovky. Jedna z nich překvapivě začala být daleko židovštější než kdokoli jiný v rodině. Slaví s manželem vysoké svátky, a dokonce dělá v pátek večer chalu… Jejich synové také absolvovali bar micvu. Můj nejstarší syn patří k synagoze v Kalifornii, myslím ale, že to dělá hlavně ze sociálních důvodů. Třetí syn je hudebníkem v New Yorku a hraje každou neděli ve velkém italském kostele na varhany. Českou identitu už nemám, přestože mluvím česky a velice obdivuji hudbu Smetany, Dvořáka a Janáčka. Zato naše rodina má k sobě velmi blízko, každý rok se při zvláštních příležitostech scházíme, rozhodně při Dni díkůvzdání.

LN: Jaký byl vztah Čechů nežidů k těm, kdo se vraceli z táborů?

Děti v mé třídě mě přijaly mnohem snáz, než nás přijímali dospělí – myslím, že mnoho z nich nás považovalo za občany druhé kategorie. Má matka zažila velice obtížné chvíle, když se snažila dostat zpátky něco z našeho majetku od lidí, kterým ho svěřila. To pro nás samozřejmě znamenalo velké zklamání.

LN: Proč se vaše matka rozhodla přestěhovat se do Spojených států? Člověk by si řekl, že po válce jste chtěli začít žít „jako předtím“. Bylo to ještě možné?

Když nás osvobodili a vrátili jsme se do Prahy, mysleli jsme si, že znovu začneme žít jako dřív. I když jsem přišel o šest let formálního vzdělání, matka mi zařídila doučování latiny a matematiky a na podzim mě poslala do kvarty gymnázia na Strossmayerově náměstí. Během pár let má matka začala něco tušit, a jak řekla, nechtěla, abychom podruhé žili v diktatuře. Oslovila své přátele v zahraničí a někdejší zaměstnavatele mého otce a ti nám později zajistili víza do Spojených států.

A tak se má matka skoro v padesáti rozhodla pro to dobrodružství, že začne nový život na novém kontinentu, s novými zvyky i novým jazykem. Jediný problém byl, že jsme nemohli do Spojených států vstoupit, protože existoval systém kvót, a tak jsme nejdřív museli odjet na Kubu, kde jsme zůstali dva roky. Na Kubě mě matka zapsala na americké gymnázium pro děti amerických obchodníků, kde jsem se naučil velice rychle anglicky a španělsky. Protože jsem tam nikoho neznal, procházel jsem se po havanských ulicích s malým notesem a snažil se naučit různé věty přeložené z češtiny do angličtiny a španělštiny.

LN: Jak rychle vám to šlo?

Na pražském „gymplu“ jsem získal bezvadné vzdělání, a tak jsem dokázal splnit požadavky čtyřletého vzdělání k údivu ředitele školy za dva roky. Díky tomu mi napsal působivé doporučení, na jehož základě mě přijali na MIT, nejlepší technickou školu ve Spojených státech. Dopadlo to velice dobře, protože v kvótách na nás došla řada, právě když jsem maturoval na střední škole, a na podzim roku 1950 jsem začal studovat na MIT. A s touhle přízní osudu jsem dostudoval MIT za tři roky místo čtyř, takže jsem dohnal většinu let, která jsem ztratil za války. Těžko se tomu věří, ale osm let po osvobození jsem stál v taláru a čtyřrohé čapce vedle své zářící matky, protože jsem právě vystudoval prestižní školu – kdo by tomu kdy věřil nebo si to dokázal představit, když nás v Terezíně osvobodili? Takže ono to bylo raz dva.

LN: Pamatujete si ještě název ulice v pražských Holešovicích, kde jste bydleli, a číslo vašeho domu?

Žili jsme v ulici U Smaltovny 17. Před válkou i po ní.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...