S tím problémem si láme hlavu prakticky celá Evropa: Rodí se snad děti se sklonem k technice a přírodním vědám jen v Asii? ptají se nejen ti, kdo si dělají starosti s budoucí konkurenceschopností starého kontinentu, ale i ti, kdo dostali ve svých zemích na starost vzdělávání všeobecně. Ukazuje se totiž, že předměty jako matematika, fyzika nebo chemie přitahují v našich zeměpisných šířkách méně žáků, než by odpovídalo jejich důležitosti. O obory, kde hrají podstatnou roli, je stále menší zájem.
Nejde jen o nadané, ale o vědeckou gramotnost vůbec Do určité míry je to, pravda, optický klam. Vzdělaných, zvláště vysokoškoláků, totiž přibývá v posledních desetiletích velmi rychle, ovšem s tím, že nárůst zaznamenávají především obory humanitní a ekonomické. Technické a přírodovědné jako by v tomto ohledu stagnovaly, čímž se jejich podíl na celkové vzdělanosti snižuje.
Důvodů může být několik: větší pohodlnost (technická a přírodovědná studia vyžadují poměrně značné úsilí), příliš velká nabídka jiných možností, malá motivovanost, ale také přirozené předpoklady.
Ačkoliv to dosud, pokud je nám známo, nikdo výslovně neprokázal, je docela možné, že v populaci je jen omezené procento lidí s určitými vlohami. A není pochyb, že například k náročnější fyzice, chemii, nebo třeba deskriptivní geometrii jsou vlohy potřeba.
Pokud by šlo jen o to podchytit je a vést dál, nebylo by to tak složité. Jenže moderní pedagogika si klade ještě další cíl: podpořit celkovou vědeckou gramotnost, tedy schopnost všech žáků přijímat s porozuměním základní poznatky vědy a uvědomovat si, jak ovlivňují život každého z nás. To ovšem v první řadě znamená učinit takzvané „science“ předměty, jako je matematika, fyzika, chemie či přírodověda, co nejstravitelnějšími. V Evropě vzniklo k tomu účelu dokonce několik projektů. Učitelé a didaktici se setkávají napříč kontinentem a hledají nejúčinnější metody. Z jednoho takového setkání, ve skotském Glasgow, se v polovině října vrátila profesorka z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity a také členka Akreditační komise Iva Stuchlíková.
Na otázku, jestli přivezla recept, jak vnutit žákům přírodní a technické vědy, odpovídá záporně: „Vtip je v tom, nenutit je, ale ukázat užitečnost.“ Didaktici se podle ní shodují, že jediný způsob, jak žáky zaujmout, vede nikoliv přes vzorce a poučky, ale přes to, co děti a mladí lidé zažívají na vlastní kůži a vidí kolem sebe. „Těch podnětů je spousta, od jídla a odpadků přes povodně nebo další katastrofy, o nichž se dozvídáme z novin a televize. Jde o to ukázat dětem, že věda je nástrojem k řešení problémů života. Zatím je to většinou tak, že na obrazovkách pozorujeme večer vesnici zničenou červeným kalem z hliníkárny, ale ráno učíme děti v chemii protonová čísla a ve fyzice třeba výpočet elektrického odporu.“
Účelnější než nutit žáky do učení je poskytnout jim nástroje k tomu, aby se dovedli orientovat v tom, co se kolem nich děje, kvalifikovaně rozhodovat v otázkách, které se jich týkají. Anebo aby dovedli kvalifikovaně zvolit někoho, kdo by měl řešit některé otázky za ně.
O něco takového se učitelé v posledních letech snaží, ne ale všichni a ne všude se stejným úspěchem. „Například ve Velké Británii mají od roku 2007 v osnovách jakýsi základní kurz vědy pro všechny. A teprve potom přichází na řadu další kurz pro ty, kteří se chtějí jednotlivým disciplínám věnovat šířeji a hlouběji. Ten ovšem není povinný pro všechny, žáci si vybírají náročněji podávané předměty podle svých preferencí,“ vysvětluje profesorka Stuchlíková a jako další příklad uvádí Německo. „Tam už deset let vytvářejí malé sítě škol, v jejichž rámci se tvoří minitýmy učitelů technických a přírodovědných předmětů, kteří si vyměňují nápady. Pomáhá jim v tom vždycky jeden vysokoškolský pedagog. A skutečně - ukazuje se, že se němečtí žáci ve sledovaných disciplínách zlepšili.“ Vytvoření učebnice se nepočítá Rakousko zase vsadilo na speciální instituce, které se zabývají didaktickým výzkumem. „U nás se systematický didaktický výzkum léta nedělá,“ míní Iva Stuchlíková. „Ne že bychom neměli odborníky například na didaktiku matematiky, třeba profesor Hejný je v tom oboru evropská kapacita, ale faktem je, že se u nás zánikem kandidátských prací (CSc.) rozpadla odborná komunita didaktiků.“ Ta totiž stojí na doktorských studiích, jichž je v této oblasti málo. Například didaktika biologie byla jako doktorské studium akreditovaná teprve nedávno.
Někde doktorské programy jsou, ale pokud doktorand nezíská peníze na výzkum, škola o něj ztrácí zájem. A získat peníze na na oborovou didaktiku není vůbec jednoduché. Systém jejich přidělování je totiž založen na citovanosti a publikování v takzvaných impaktovaných (rozuměj respektovaných) časopisech. Českých není mnoho, v zahraničí sice jsou, ale často řeší specifické problémy svého vlastního školství. Kromě toho didaktici sázejí spíš na osobní setkávání na konferencích než na vědecké články. Vytvoření učebnice ovšem nelze uvést jako výsledek výzkumné práce.
Didaktika je taky věda Zkrátka: Člověk může získat peníze na výzkum dejme tomu z oblasti organické chemie, ale jen těžko na výzkum, jak organickou chemii nejlépe učit. Právě to by chtělo ministerstvo školství spolu s Akreditační komisí napříště změnit. Podle ministra Josefa Dobeše i předsedkyně Akreditační komise Vladimíry Dvořákové se rozvoj oborových didaktik stává pro příští období jednou priorit resortu.
V minulých dnech vznikla v rámci Akreditační komise stálá pracovní skupina pro oborové didaktiky. Cílem je sledovat kvalitu doktorských programů v oborových didaktikách, ale taky výuku didaktik v přípravě učitelů. Aby se neučila jen organická chemie, ale i způsob, jak ji zpřístupnit pokud možno všem žákům. To je totiž taky věda.
„Ideální by bylo, kdyby vznikala špičková pracoviště. Kdyby se mohlo říkat: tak jako na pražské pedagogické fakultě mají skvěle propracovanou matematiku, tam a tam mají vynikající didaktiku biologie a jinde třeba chemie nebo i angličtiny,“ představuje si Stuchlíková.
***
OBOROVÉ DIDAKTIKY
Co jsou to oborové didaktiky? Jde o disciplíny, které mají za úkol nejen převést, ale také přetvořit náplň svého mateřského oboru (například matematiky, geografie, cizího jazyka apod.) do vyučovacího předmětu nebo bloku předmětů.
Co bývá slabinou oborových didaktik? Přílišná vázanost na příslušnou vědní disciplínu, která vede nejen k přetěžování žáků, ale hlavně k tomu, že si někteří žáci vytvoří vůči předmětu určitý blok.
Jaké jsou moderní trendy ? Trendem je rozlišovat základní neboli kmenovou úroveň učiva určenou pro všechny žáky a úroveň rozšiřující pro ty, kteří se chtějí oboru věnovat víc. Trendem je stírat ostré hranice mezi jednotlivými předměty a sjednocovat nejen takzvané „science“, ale i přírodní a humanitní vědy. Trendem také je
nedržet se rigidně učebního plánu, ale pružně reagovat na to, co se děje kolem, a co by tudíž mohlo žáky zajímat.
Kdo je členem stálé pracovní
skupiny Akreditační komise pro
oborové didaktiky?
předsedkyně:
prof. PaedDr. Iva Stuchlíková, CSc.;
PedF JU v Českých Budějovicích
členové :
prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc.;
FF UK v Praze
doc. RNDr. Leoš Dvořák, CSc.;
MFF UK v Praze
prof. RNDr. Miroslav Papáček, CSc.;
PedF JU v Českých Budějovicích
doc. PhDr. Michaela Píšová, M.A.,
Ph.D.; PedF MU v Brně
doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.;
PedF ZU v Plzni
Mgr. Antonín Staněk, Ph.D.;
PedF UP v Olomouci
doc. RNDr. Naďa Stehlíková, Ph.D.;
PedF UK v Praze
