Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Vzpomínka na Güntera Grasse: V 50. letech veršoval více eroticky

Kultura

  14:30
Mezi otcem a Günterem Grassem šlo o krásné přátelství, vzpomíná v rozhovoru pro server Lidovky.cz Tomáš Kafka, germanista, překladatel a syn Vladimíra Kafky, který převedl do češtiny legendární Grassovo dílo Plechový bubínek.

Günter Grass foto: Reprofoto

Lidovky.cz: Jaké jsou vaše osobní vzpomínky na Güntera Grasse? Jak jste se s ním setkával?
S Grassem jsem se setkával zprostředkovaně, přes své rodiče, pak následně přes mého kmotra Františka Černého. V 60. letech, když se můj otec s Grassem seznámil a rozhodl se, že bude překládat Plechový bubínek, tak tím začalo něco řečeno s Casablancou „krásné přátelství“, ale také v podstatě vytvoření jakési literární rodiny. Grass, který všeobecně míval velký zájem o to, znát své překladatele a udržovat s nimi kontakt i formou osobních setkání, tak tady v případě těch 60. let a možná i té atmosféry, která byla mezi českou a německou intelektuální literární scénou, bylo tohle přátelství přeci jen trochu víc. Protože Grass nejenom věnoval tátovi v roce 1970, kdy zemřel, nekrolog, ale zúčastnil se i jeho pohřbu, a to bylo na dlouhých dvacet let naposledy, co se mohl dostat za železnou oponu do Československa. My jsme pak udržovali kontakt s jeho první ženou Annou Grassovou, která byla jakousi naší německou příbuznou, ale Grasse jsme samozřejmě vnímali jako určité dědictví po našem otci. S bratrem jsme zjistili, že jeho legendární kniha Z deníku hlemýždě, kde Grass vysvětluje svým dětem koncem 60. let, proč byl tak málo doma, když dělal kampaň za Williho Brandta, aby byl zvolen kancléřem, tak tuto knihu nám pak oficiálně dedikoval - Štěpánovi a Tomášovi. Pro mě to pak byla i forma závazku, že bych se měl do budoucna věnovat německé literatuře, když už mi Günter Grass jako malému dítěti do ní trochu umetl cestičku.

Lidovky.cz: V čem podle vás spočívá Grassův nejvetší význam v dnešní době?
Myslím, že percepce Grasse napříč desetiletími byla proměnlivá. V 60. letech, kdy zejména ve Střední Evropě panovala představa, že literáti a politici by v podstatě měli vytvářet jakousi ideální symbiózu, tak Grass byl možná jedním z těch nejodhodlanějších proponentů téhle představy a v 60. letech mu to vyneslo významné postavení a úctu mezi politiky i spisovateli. Pak ale podobně, jak se tahle jednota rozpadala, koncem 70. let, kdy se ukázalo, že reálná politika a angažovaná literatura jsou spíš protivníci, tak se z Grasse začal stávat spisovatel, který si stěžoval, že nemůže ve společnosti najít patřičné uplatnění. V 90. letech, po sjednocení Německa, byl Grass víc a víc vnímán jako profesionální stěžovatel, a to se bohužel pak i podepsalo na vnímání jeho literární tvorby, která zdaleka nebyla tak špatná, jak mu občas vyčítali jeho političtí nebo intelektuální oponenti, ale přeci jen chyběla jí autenticita, dobrodružnost, kterou Grass přinesl do literatury svou gdaňskou trilogií. Jeden z německých kritiků myslím trefně v 90. letech hovořil o Grassovi jako o spisovateli, který má tak vysoké politické nároky, že i ze svých  literárních postav má tendenci dělat vysoké státní úředníky, aby mu to stálo za to se jimi vůbec zabývat. To je trochu přehnané, ale dobře to naznačuje, do jaké pasti se Grass dostal tím, že chtěl být společensky významný, a pak už možná přesně nevěděl, jak na to, a chyběla mu trpělivost.

Lidovky.cz: V souvislosti s jeho tvorbou a vystupováním se objevilo i několik kontroverzních témat...
Samozřejmě byl problém, když se přiznal ke svému členství v SS, v Hitlerjugend. Jeho morální pozice tím byla i zpětně otřesena, zvlášť proto, že on sám si při jednání se svými oponenty nebral servítky... Takže mu bylo vyčítáno, že sám neměl čistý stůl. Ale na druhou stranu, v té době, to už bylo po roce 2000, kdy Grass dostal Nobelovu cenu, se stal jakýmsi literárním dinosaurem - typem spisovatele, který se dnes už skoro nerodí, protože spisovatelé jsou daleko víc specializovaní, a možná si i víc chrání své soukromí.  Grass v tomto byl ještě modernistní osvícenec. Myslím, že ta nevole proti němu pak zase trochu opadla, když si lidé uvědomili, že mít takového doyena je vlastně docela požehnání. A že je možné se na jeho příkladě nejen vymezovat, ale také se něco dozvědět o dějinách - jak byly často protichůdné a zmatené. Takže Grass sice přišel o svůj morální piedestal, ale na druhou stranu jeho pozice klasika se tím možná ještě víc posílila.

Lidovky.cz: Co si myslíte o hlasech, které Grasse v souvislosti s jeho výroky na adresu Izraele jako hrozby míru označovaly za antisemitu?
Myslím, že to bylo spojené s několika jeho básněmi, které napsal proti Izraeli, tendenčně. A to už byla jeho závěrečná literární fáze, kdy se Grass snažil vrátit se ke kořenům své tvorby, což byla poezie, i angažovaná poezie, možná že v 50. letech byla více erotická, teď byla daleko víc politicky kontroverzní. Ale myslím, že to byly často soudy, které byly řečeny ve víru zapálené intelektuální diskuse, která podle mě nepřesáhla hranice kavárny.

Lidovky.cz: Jaká je vaše nejoblíbenější Grassova kniha?
Mám samozřejmě nejradši - i z piety k otci - Plechový bubínek, ale taky mám velice rád Kočku a myš. A překvapivě mě oslovila novela Im Krebsgang (česky Jako rak, pozn. red.), v níž se vrátil do stylu psaní osobně víc zranitelného, angažovanějšího, ale zároveň připouštějícího i jiné hlasy než ten jeho vlastní vypravěčský. Čím byl Grass pokornější a rozpolcenější, tím mi připadal jako spisovatel zajímavější a bližší. A pak samozřejmě kniha, kterou mi oficiálně věnoval - Z deníku hlemýždě, to je mimo soutěž.