Protiargumentů lze najít mnoho. Nezájem lze taky chápat tak, že voliči jsou spokojeni, přesněji řečeno nejsou nespokojeni natolik, aby se k urnám obtěžovali. Zvýšená participace ve volbách může mít i nezáviděníhodné pozadí, jakým je třeba pocit krize nebo ohrožení.
Politici taky čím dál tím víc tyto pocity záměrně přiživují. Zjistili, že jim to jde líp než lidi nadchnout. Účast v minulých volbách do sněmovny u nás byla nejvyšší za mnoho let, ale sociální demokraté (a vždy je třeba se ptát poražených) by vám neřekli, že to bylo výtečné vysvědčení naší demokracie.
U eurovoleb ovšem bijí do očí dva trendy, jež nelze mít za pozitivní ani při nejlepší vůli: účast klesající setrvale už desítky let a nižší účast v nových členských zemích oproti západoevropským.
První trend varuje, že teorie, že instituce je třeba vybavit reálnými pravomocemi, a teprve pak se o ně lidi začnou starat, je mylná a nebezpečná. Pravomoci parlamentu průběžně rostou, ale v očích veřejnosti dál zůstává evropská integrace byrokratickým podnikem. K čemu volby, ve kterých nemůžete svrhnout žádnou evropskou vládu?
Druhý trend je vážný vzhledem k tomu, že se netýká jen voleb do europarlamentu. Občasné úvahy některých politiků a komentátorů o tom, že my za bývalou železnou oponou si díky zážitku komunismu svobody vážíme víc než lidé na zpohodlnělém západě, to staví do zvláštního světla. Spíš se zdá, že některé návyky, jakmile je jednou vymýtíte, se nedají vypěstovat znovu.
Západní společnosti podléhají atomizaci pomalu a ne bez odporu. Východní společnosti komunisté atomizovali kladivem a teď s nimi některé negativní trendy smýkly o to rychleji. Nízká porodnost je jeden příklad, nízká účast na politickém životě a jeho totální ovládnutí marketingem druhý.
Politici taky čím dál tím víc tyto pocity záměrně přiživují. Zjistili, že jim to jde líp než lidi nadchnout. Účast v minulých volbách do sněmovny u nás byla nejvyšší za mnoho let, ale sociální demokraté (a vždy je třeba se ptát poražených) by vám neřekli, že to bylo výtečné vysvědčení naší demokracie.
U eurovoleb ovšem bijí do očí dva trendy, jež nelze mít za pozitivní ani při nejlepší vůli: účast klesající setrvale už desítky let a nižší účast v nových členských zemích oproti západoevropským.
První trend varuje, že teorie, že instituce je třeba vybavit reálnými pravomocemi, a teprve pak se o ně lidi začnou starat, je mylná a nebezpečná. Pravomoci parlamentu průběžně rostou, ale v očích veřejnosti dál zůstává evropská integrace byrokratickým podnikem. K čemu volby, ve kterých nemůžete svrhnout žádnou evropskou vládu?
Druhý trend je vážný vzhledem k tomu, že se netýká jen voleb do europarlamentu. Občasné úvahy některých politiků a komentátorů o tom, že my za bývalou železnou oponou si díky zážitku komunismu svobody vážíme víc než lidé na zpohodlnělém západě, to staví do zvláštního světla. Spíš se zdá, že některé návyky, jakmile je jednou vymýtíte, se nedají vypěstovat znovu.
Západní společnosti podléhají atomizaci pomalu a ne bez odporu. Východní společnosti komunisté atomizovali kladivem a teď s nimi některé negativní trendy smýkly o to rychleji. Nízká porodnost je jeden příklad, nízká účast na politickém životě a jeho totální ovládnutí marketingem druhý.
