A je to poezie mimo čas, autorovy „překrady“ čili parafráze středověké poezie tu splývají se řevem kmenů Afriky či Ameriky spolu s dada nonsensy. A do toho zaříkávadla či cikánské písničky, buddhistické poučky mistra Kadó s chmurnými příběhy pěšáků z první světové v Cestě do Ašchabadu. Nepoznáme, zda zrovna tyto „vojanské příběhy“ jsou vymyšlené, či zda je Wernisch vyzobl z antikvariátu. A do toho bubnují kapky: „dešťová kapka spěchá k zemi, spěchá a těší se: tam dole už nebudu sama.“
Tohle všechno zní možná povědomě až odradivě, ale žádný strach! Wernisch je útok na rozmatlanou postmodernu, on nejenže psal postmoderně dávno před vynálezem tohoto slova – zamlžovače, ale všechny ty žánry dokonale umí. A navíc všude otiskne stopu své tlapy, často jen lehounce, jeho úhoz je podoben dopadu té jediné kapky, která celku dodá svou příchuť, sladkou či sžíravou, právě pod tíhou téhle ucezené kapky se celá věc překotí a „zwernišuje“. Dobrá zpráva na konec: tuto zimu uvítal Ivan Wernisch novou sbírkou s názvem Nikam.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL redaktor LN
