Z rebela se stal krajský ideolog

Brzy ráno 21. srpna 1968 sedl dvaadvacetiletý Jan Komenda na motorku a jel z Českého Krumlova na vysílač Kleť. To si mladý technik ještě myslel, že ho čeká běžná několikadenní směna. Překvapily ho stromy ležící na několika místech napříč silnicí.

Objížděl je lesem a v duchu nadával vojákům, co to ti „makovci“ dělají za blbosti. Že nejde o cvičení, ale o zátarasy proti vojákům Varšavské smlouvy, kteří v noci obsadili Československo, se dozvěděl až od strážného na vysílači.

Euforie pražského jara strhla i personál rozhlasového a televizního vysílače na Kleti. Okupaci vespolek odsoudili. Na pokyn ministra kultury a informací Karla Hoffmanna, že mají přerušit vysílání, proto nereagovali.

Nejdřív šlo o život…
Brzy začalo být jasné, že může jít o život. „To když jsme dostali zprávu, že Rusové odstřelili vysílač Krašov. Stožár povalili, budovu rozstříleli,“ vypráví Komenda.

Kleť obsadili čeští vojáci z Krumlova, vysílač prohlásili za vojenský objekt. „Před budovou stály obrněné transportéry,“ říká Jan Komenda. „Ti kluci byli ve válečném stavu, kdyby byli přijeli okupanti, došlo k boji.“ Také osazenstvo vysílače, ve směně bylo asi osm lidí, se na příchod okupantů připravilo. „Prostříhali jsme plot vzadu do lesa, abychom mohli zdrhnout,“ vypráví Jan Komenda.

Kleť zůstal posledním z velkých vysílačů, který fungoval. „Žádný signál zvenčí už nepřicházel. Tak se udělalo studio přímo u nás. Přijeli redaktoři, Čechová, Krůl, Tosek, v té době špičky a pro nás bozi,“ vypráví Komenda. „Najednou jsem si uvědomil, že jsme sami. A že nejenom přenášíme, ale skutečně tvoříme. Tehdy mě napadalo, že jsme nějaká výspa a bojovníci.“ Z ředitelské kanceláře vzniklo improvizované televizní studio. „Kamery jsme si půjčili z firem, někdo dojel na kole pro obraz prezidenta Svobody. Nesmělo být poznat, odkud se vysílá. Redaktoři se tvářili, jako že jsou v Praze.“

„Pak bylo jasné, že je konec,“ říká. Vojáci odvezli personál vysílače přes nedaleké hranice do Rakouska: „Vrátili jsme se skoro všichni, dva emigrovali.“

… pak se chopil šance
Další téměř rok se na Kleti nic nedělo. Normalizační čistky proběhly nejdřív v Praze. „Pomalu to prosakovalo k nám dolů,“ vzpomíná Komenda. „Začalo to u straníků, těch u nás bylo ze čtyřiceti zaměstnanců asi patnáct. Zastávali vedoucí posty. Okresní výbor KSČ je kvůli nelegálnímu vysílání vyloučil ze strany.“
 
Po vylučování ze strany přišly vyhazovy z funkcí. „Z nás bezpartijních se stali náměstci, ředitelé. Já byl na Kleti náměstkem pro techniku.“ Na svém tehdejším chování nevidí nic špatného.

„Žádné trauma z toho, co jsem udělal, nemám,“ říká Komenda. „Neudělal jsem nic jiného, než se chopil šance.“ Podobně jako on prý situaci viděla většina jeho stejně starých kolegů. „Ten vztah vedoucí a my, mladí, byl vyhrocený. Oni nám říkali cucáci, my jim dědkové. My jsme je rádi neměli a oni nás také ne,“ vzpomíná.

„Ten sedma-osmašedesátý jsme vnímali všichni stejně pozitivně. Ale když je vyházeli, tak jsme toho nelitovali. Vyřešilo to generační problém.“ Být náměstkem se Janu Komendovi líbilo: „Bylo to o větších penězích. Také ve společenském žebříčku to bylo o něčem jiném. A najednou jsem měl moc realizovat své technické představy.“

V roce 1975 vstoupil Jan Komenda do KSČ. „Jestli jsem musel? Nemusel, ale já jsem chtěl,“ říká. Brzy nato se stal uvolněným funkcionářem, předsedou okresního výboru SSM v Českém Krumlově. Vystudoval Vysokou školu politickou, od začátku 80. let pracoval na ideologickém oddělení krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích. Když se poměry změnily, vrátil se k profesi spojaře. Až do roku 2000 byl zastupitelem za Stranu demokratické levice na českobudějovickém magistrátu.
 
Dnes se pyšní muzeem, které vybudoval v Rožmitále na Šumavě, kde má chalupu. K telefonům a rádiím, které kdysi vyráběl národní podnik Tesla, má přibýt například expozice místních hasičů.