Během jara vás začal trápit kyčelní kloub. Jaká je situace nyní?
Dává se to dohromady. Teď se bolesti začaly ozývat znovu, ale to bylo tím, že jsem měla hodně vydatných tréninků. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mám formu jako před olympiádou v Pekingu, ale musím se s tím poprat. Přišlo to v nevhodnou dobu, řeším to vlastně za pět minut dvanáct.
Zaobírala jste se tím, kde se problém s kyčlí vzal? Jde o jev typický pro střelce?
Spíš je to spojené s vývojem po porodu Julie, která teď bude mít rok a půl. Ale je pravda, že střelba není pro tělo ideální. Nejprve jsem to řešila s fyzioterapeutem v Americe, pak s jedním z Plzně, vlastně spolužákem, protože já jsem také fyzioterapeut. Cvičím pětkrát denně podle návodu docenta Pavla Koláře a prospívá mi to.
Březnový závod Světového poháru v Sydney jste vyhrála, ale v dalších dvou jste skončila na prahu třetí desítky. Co se vám honilo hlavou?
Nebylo to dvakrát příjemné, ale kloub bolel. Ta umístění vypadají strašidelně, jenže v obou případech mi k postupu do finále chybělo jen málo. Tragédii z toho ale nedělám. Když má člověk zdravotní problémy, tak holt nemůže střílet dobře. Hlavně z toho nesmí bláznit.
S jakými cíli tedy pojedete do Mnichova?
Ráda bych postoupila do finálové osmičky, to znamená nastřílet v kvalifikaci 397 bodů a víc. To by mě vzhledem k minulým týdnům a měsícům potěšilo. Myslím, že je to reálné. A pak – děj se vůle boží. Cožpak ani v koutku nepošilháváte po medaili?
Na medaile vůbec nemyslím, dávala bych si cíl, který asi těžko můžu splnit. Prostě nemám tolik natrénováno. Když se povede něco víc než finále, budu ráda. Bojovník jsem, v hlavě to mám obyčejně srovnané víc než soupeřky, takže uvidíme.
Vypadáte velmi vyrovnaně – pomohla vám k tomu skutečnost, že po porodu už se váš život ubírá trochu jiným směrem?
Určitě ano. Sport jsem vždycky brala s nadhledem, což byla moje obrovská výhoda, ale teď fakt nemám pocit, že bych měla vyhrát. Navíc už jsem vyhrála úplně všechno. Už nemusím, jenom můžu, priority jsou jiné.
Rozhodla jste se pro vzduchovku, ale vaše druhá zbraň, malorážka, bude v závěru šampionátu. Neláká vás?
Kdepak, na ni nemám natrénováno skoro vůbec. Takový frajer zase nejsem.
Nyní jste od června s manželem Mattem Emmonsem, rovněž olympijským vítězem, a dcerkou v Česku. Budete si užívat jejich podpory během šampionátu?
Maximálně se budeme podporovat s Mattem, který bude v týmu USA. Ale dohodli jsme se, že budeme bydlet každý se svou výpravou, ne spolu. Protože týmový duch je silná věc a nerada bych ho tříštila. A Julinka bude během šampionátu s mojí mamkou na chatě na pomezí Českého lesa a Šumavy.
To už je od Mnichova kousek. Budete dcerku možná navštěvovat? Budu, byť jen na otočku, jsou to možná čtyři hodiny jízdy. Bez Julinky bych to nejspíš nevydržela. V Mnichově už bude šance vystřílet si místo pro olympiádu v Londýně 2012, příští rok budou další možnosti na kontinentálních šampionátech. Je známo, že z mistrovství Ameriky byste měla snazší cestu, přitom s rodinou pobýváte v Minnesotě. Nenapadla vás změna občanství?
Tak tohle mě tedy nenapadlo. Neumím si totiž představit, že by se mi na závodech třeba něco povedlo a nahoru by stoupala nějaká jiná vlajka! Ne ne, tohle v úvahu nepřichází.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
