CD vyšlo v Japonsku, na značce Home Normal, jejímž majitelem je v zemi vycházejícího slunce žijící expatriot Ian Hawgood. Gurun Gurun (v jistém smyslu vedlejší projekt skupiny Miou Miou; album nahráli v sestavě Tomáš Knoflíček, Jára Tarnowski a Federsel) s ním mají společnou lásku k japonskému popu, opravdu prazvláštnímu žánru, dokazujícímu, že Japonci slyší a hrají euroamerický mainstream jinak než ti, pro které nepředstavuje exotiku. Proto k této zemi míří své uši nejeden milovník hudebních experimentů - i banální rock & pop zní v japonském pojetí zcela neotřele, samurajsky precizně a s neobyčejným smyslem pro dotažený extrém: tvrdé je ještě nesmlouvavější, něžné se až lepkavě rozplývá. Gurun Gurun ovšem nelze vnímat pouze jako trojici experimentátorů, kteří se rozhodli interpretovat japonskou interpretaci západního popu, k čemuž jim dopomáhaly japonské vokalistky, gamby manželů Havlových a český zástupce toho nejčistšího ambientu, projekt Kora et le Mechanix. V křehké hudbě eponymního guruního debutu stejnou měrou zní „rozsypaná“ písničková elektronika přelomu milénia; tedy doby, kdy Björk inspirovala zpěvačky celého světa k proměně v kníkající čivavy, nechávající se bez bázně a hany doprovázet clicky & cuty linoucími se z bledých macintoshovských laptopů ovládaných podobně zbarvenými ajťáky.
Byla to svým způsobem strašná doba. Zlatý věk podobných projektů, které samy sebe - navzdory tomu, že se pro svou uniformitu a šprtské dodržování žánrových pravidel nedaly vzájemně rozeznat - jednohlasně považovaly za výkvět experimentátorství, již ale minul. Čas obrousil hrany a nyní lze podobnou hudbu konečně vnímat jako vcelku příjemné retro a tvůrčím způsobem ji interpretovat.
Gurun Gurun tak činí prostřednictvím ztišení, obroušení ostrých hran a eliminace výrazných rytmických koster. Pod japonskými popěvky se na jejich albu sice odehrává galimatyáš zvuků kytar, kláves, zvonkohry, gramofonů, interferujícíh mobilů, oscilátorů i terénních nahrávek, zní ale natolik potichu a amorfně, že je svou decentní neuchopitelností znepokojivější, než kdyby byl okatě prodáván v uširvoucí hlasitosti. „Mámo, já mám hurvínkové nohy,“ zpívá v jedné starší písni skupiny Vltava Robert Nebřenský. „Mám oči někoho kresleného,“ navazuje v jedné z comebackových novinek. Guruní písničky, na něž tento slogan sedí, mají oči manga postaviček.
***
Gurun Gurun: Gurun Gurun Home Normal, 2011
O autorovi| PETR FERENC, Autor je hudební publicista
