Kromě nemocí a úbytku přirozeného prostředí jsou na vině i lidské chutě. Na talířích ročně končí stovky milionů jedinců. Největší světový exportér žabího masa na světě Indonésie vyváží přibližně 5000 tun žabího masa ročně. Z jihovýchodní Asie vůbec pochází asi 95 procent lidmi konzumovaného žabího masa.
Většina ho směřuje do Francie, Belgie a Lucemburska. Ale zálibu v žabím mase si vypěstovali i sami Asijci. Indonésané podle některých odhadů zkonzumují žabích stehýnek několikrát více než jich vyvezou. Pro žáby je tato situace o to horší, že se jim na rozdíl od například stejně populárních šneků nikdy nedostalo pochybné cti „domestikace“. Všechny dosavadní pokusy v tomto směru ztroskotaly z několika příčin.
Za prvé se mezi žábami žijícími v těsném kontaktu snadno šíří nemoci. Za druhé jsou žáby samy o sobě „gurmáni“: mnohem raději jedí (drahou) živou potravu než (levné) granule. V evropských podmínkách také upadají žáby na dlouhá zimní obdobní do hibernace. V tomto stavu vůbec nepřibírají na váze a jsou tak doslova „ekonomicky neaktivní“.
Francouzský žabí spasitel?
Všechny tyto překážky až nyní údajně překonal André Neveu z Francouzského národního výzkumného ústavu zemědělského (INRA) v Rennes.
V časopise Aquaculture vydal studii popisující pokusy s chovem tří forem evropského skokana, které patří mezi kulinářsky vyhledávané druhy. Šlo o skokany krátkonohé, skřehotavé a jejich křížence skokana zeleného.
Všechny tři formy skokana choval Neveu za stejných podmínek. Do chovů nasadil na začátku asi 1000 pulců na metr čtvereční. Krmil je peletami z rybího masa, sóji a dalších složek.
Na detaily je jeho práce skoupá (Neveu si postup chce patentovat), ale nepochybně přišel s novými „triky“. Například potravní pelety udržoval na vodní hladině v pohybu, aby žábám lépe chutnaly.
Ani nové postupy ovšem nesvědčily všem žabám stejně. Mezi skokany krátkonohými a zelenými přežilo Neveuovu péči jenom pět až osm procent pulců.
Ovšem skokani skřehotaví si vedli dobře. Přežila jich přibližně polovina. Z jednoho čtverečního metru pokusného chovu získal Neveu 29 kilogramů žabího masa. Navíc jako jediný druh běžně dosahovali minimální hmotnosti pro francouzský trh.
Kdyby se postup podařilo přenést na průmyslovou úroveň, mohla by velká část žabích stehýnek na evropských stolech brzy pocházet z místně pěstovaných exemplářů. Většina kuchařů a labužníků v tomto ohledu přitom nemá žádné vyhraněné geografické preference. Tím by se snad snížil odlov ze všech stran svíraných žabích populací v jihovýchodní Asii.
Na druhou stranu nelze ovšem říci, že by velkochov žab nebyl bez ekologických rizik. Významnou složkou žabí potravy ve francouzské laboratoři tvořily totiž ryby. A velká část lovených ryb na tom v tuto chvíli není o mnoho lépe než žáby a jiní obojživelníci. Neveuem vyzkoušená žabí dieta by se tedy brzy mohla ekonomicky i ekologicky prodražit.
Radikální postoj shrnul ve svém vyjádření pro časopis New Scientist David Green z McGillovy univerzity v Montrealu: „Žáby prý chutnají jako kuře. Tak jezte kuřata a nechte žáby být.“
