* Jaká byla mezi žáky první odezva na možnost zapojit se do projektu Kdo jiný? a jak probíhala debata kolem zvoleného tématu projektu?
Když jsme v září 2009 připravovali s kolegou druhý ročník projektu Kdo jiný?, sami jsme si vytipovali žáky, které jsme následně oslovili. Témata, která by bylo možné zpracovávat, jsme vybírali s ohledem na to, že jsme základní škola. Volba padla na téma homosexuality a drogové závislosti. Celý projekt později žáci nazvali „Žáci učí žáky“, a to proto, že smyslem bylo vytvořit dvouhodinový vzdělávací program, prostřednictvím kterého by obě témata přiblížili svým mladším spolužákům. V debatě jsme spíše žákům vysvětlovali, proč se chceme soustředit právě na tyto oblasti, žáky zase zajímalo, jakou volnost budou při zpracování mít.
* Jaké byly největší problémy, na které žáci při realizaci projektu naráželi, ať po praktické či teoretické stránce?
Velkým „problémem“ na začátku realizace projektu bylo množství nápadů, s nimiž žáci přicházeli a z nichž některé nebylo možné uskutečnit. To bych ale vnímal spíše pozitivně. Během vlastní realizace pak žáci pociťovali především časovou náročnost, nutnost zkoordinovat svůj volný čas, aby se byli schopni domluvit. Na druhou stranu je bezpochyby práce oslovila a bavila. Byli plni očekávání a vzhledem k tomu, že dostali do rukou kameru, vnímali svůj úkol jako jedno velké dobrodružství. A je pravda, že my učitelé jsme to při řadě jejich nápadů viděli úplně stejně.
* Jak fungovalo samotné vedení týmu, oceňovali koordinaci od vás jakožto učitele, nebo si spíše chtěli dělat věci po svém?
Vzhledem k tomu, že jsme základní škola, byla úloha garanta týmu zcela nepostradatelná. Pokud se žáci setkali s nějakým problémem, případně měli nápad, o jehož správnosti si nebyli úplně jisti, přicházeli a radili se. Samotné zpracování obsahové stránky jsme však nechali přímo na nich. Volnost, kterou jsme jim dali, přitom nikdy nezneužili - naopak, dokázali projevit svoji kreativitu, ale byli si vědomi určitých mantinelů, v nichž se mají pohybovat.
* V čem jako pedagog vidíte hlavní přínos projektu Kdo jiný? pro žáky? Co si podle vás z celé akce odnesli?
Byl to především první projekt, který upozorňoval nejen na nutnost nelhostejnosti k problémům naší společnosti, ale také přímo vybízel žáka: „Pojď a udělej s tím něco!“ Prostě jasně a srozumitelně řekl: „Nestačí sedět doma na zadku a nadávat na to, jak je všechno kolem špatné, je potřeba zkusit to změnit.“ Byl projektem, který poukazoval na odpovědnost a povinnost podílet se na řešení problémů. V tom spatřuji také největší přínos pro své žáky a moc bych si přál, kdyby si tuto svoji odpovědnost skutečně uvědomovali.
* Jaké problémy vnímají mladí lidé podle vás nejintenzivněji? Je to spíše stav životního prostředí, rasismus, nebo politika...?
Myslím si, že nejintenzivněji žáci vnímají problémy či situace, které se jich přímo týkají. Z tohoto pohledu se jeví jako dobré téma ochrana životního prostředí, neboť se mu ve výuce věnuje poměrně hodně prostoru. Stejně tak ale můžeme zmínit prevenci drogové závislosti. Netvrdím tím, že by rasismus a politika byly nezajímavými tématy, jsou to však oblasti, v nichž děti často místo svých názorů reflektují názory svých rodičů, potažmo médií, včetně informací z moderních sociálních sítí, jako je Facebook. Práce s těmito názory je však velmi obtížná a zatím jsme k ní nedospěli.
* Naučil jste se během realizace projektu také vy něco o svých žácích?
Ale jistě! Projekt Kdo jiný? nabízí řadu možností k neformálnímu setkávání mimo klasickou výuku. Žák může svého učitele více vnímat jako partnera své výchovy a vzdělávání, nikoliv jako někoho, kdo jen dává úkoly a očekává jejich splnění. Učitel zase může více poznat osobnost svých žáků, jejich vzájemné vztahy, odkrýt nikdy nevyslovené otázky, na které žáci hledají odpovědi, ale bojí se zeptat.
* Byly podobné aktivity na vaší škole už nějakým způsobem zaběhnuté, nebo jste byl v roli průkopníka, který si musel získávat důvěru vedení školy?
Žádný podobný projekt na naší škole dosud realizován nebyl. I pro nás učitele tedy byla (a je) výchova k aktivní občanské angažovanosti něčím novým a neznámým. Z toho plynula i řada otázek a obav, které jsme zpočátku měli -jestli se to povede, jaká bude odezva od žáků, rodičů. Na druhou stranu - vedení školy podobné aktivity vítá a podporuje - a když máte takovouto podporu, nebojíte se tolik různých překážek, nástrah, nebo dokonce neúspěchu. Koneckonců kdo tvrdí, že se mu všechny projekty povedly hned napoprvé, ten buď lže, nebo nikdy žádný projekt nerealizoval. Chyba je důležitou zpětnou vazbou pro každého, kdo něco uskutečňuje. Chybovali naši žáci, chyb jsme se dopouštěli i my učitelé. Důležité bylo, že jsme se těmito chybami a překážkami nenechali odradit a pokračovali v práci, byť třeba výsledek nebyl vždy ideální.
* Máte dojem, že české školní prostředí je nastaveno tak, že napomáhá v rozbíhání podobných projektů a že podporuje mladé lidi v jejich aktivitě? Pokud ne, v čem spatřujete zásadní nedostatky, co by se u nás mělo změnit?
V tomto směru jsem bohužel spíše skeptik. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání sice umožňuje zařazení podobných projektů do výuky, nevidím však ze strany ministerstva školství v tomto směru nějakou výraznější podporu. Všechno závisí na tom, zda se najdou učitelé, kteří budou chtít ve své praxi něco změnit, a jestli pak tito učitelé najdou pozitivní odezvu u vedení své školy. Myslím si, že chybí systémový přístup a také odborně vyškolení lidé, kteří by učitelům se zaváděním podobné praxe pomáhali.
* Pozorujete, že se české děti od revoluce změnily? Jsou možná sebevědomější, více zaměření na individuální výkon?
Ve srovnání s tím, jaká byla například naše generace třicátníků? Určitě. Nezapomeňte však, že my jsme vyrůstali v úplně jiné společnosti. Společnosti, která měla stanoveny příliš úzké mantinely, než aby se mohl projevit individuální přístup, kreativita. Společnosti, která překročení těchto mantinelů tvrdě sankcionovala, ať už ve škole, zaměstnání nebo společnosti. Na druhou stranu mantinely dnešní společnosti jsou v řadě případů hodně nečitelné, mluví se (a ve školství obzvlášť) jen a jen o právech - málo však o povinnostech žáků. A to si myslím, že je velký problém. Chybí tu jasné rozlišení dobrého a zlého, správného a nesprávného - a z toho samozřejmě pramení i problémy s kázní, neboť děti často vůbec nevědí, že třeba jednají nevhodným způsobem.
* Mění se podle vás také v něčem přístup rodičů? Z čeho podle vás plyne zdravá autorita?
Rodiče jsou dnes v řadě případů mnohem aktivnější - zajímají se o to, co a jak se ve škole učí, jaké aktivity navíc škola nabízí apod. Pomalu se tak škole stávají partnerem při vzdělávání a výchově jejich dětí. Samozřejmě to neplatí stoprocentně a pochopitelně se najdou i rodiče, kteří vždycky budou vidět chyby jen na straně školy. A zdravá autorita? Myslím si, že každý člověk chce být respektován. Chceme to my učitelé, ale chtějí to i naši žáci. Nejde ani tak o to, na jaké straně stojíme, ale o to, jestli jsme schopni respektovat se navzájem.
O autorovi| ZUZANA RAUŠOVÁ, Autorka je externí spolupracovnice Jednoho světa na školách
