Vstupenka na „tělohravou oslavu dětí a léta Sluno-vrata“ měla podobu dětského obrázku. Návštěvníci se museli zout, místa nebylo moc. Copatá Lenka v tomhle představení pouští hudbu, napovídá akce, utišuje trému, vysvětluje, dojde-li ke kiksu, že teď se holčička někde zapomněla, ale kdyby ne, zpívala by travičku zelenou. Taky děkuje rodičům za přízeň a podporu: šéfka souboru, trochu máma, trochu kamarádka. V bývalé tovární hale (spíš haličce) v Holešovicích se na plac nahrnou děti od věku sotva odrostlého batolatům až po vzrostlé chasníky a štíhlé tanečnice. Z reproduktoru „jdou“ lidovky, ale nepříliš známé, na šikmě sedí ti větší, co teprve na vystoupení čekají, ale pozorně sledují nejmenší drobotinu. Nožičky se ještě pletou, ale ruce se už ladně vlní, sukně vlají, mašle z culíků kloužou... Ty děti se pohybují svobodně, jak jim sluch, obratnost a věk dovolí, žádná spartakiáda, žádné strojové pohyby, soulad jen přibližný. Jaká úleva! Nehrají si na dospělé, žádné superstar, žádné vychrtlé snaživky, jen radost ze společného tancování a společného úspěchu.
Když se děti, které se několik let do pražského divadla Ponec chodily učit tancovat nebo spíš se s hudbou pohybovat a hrát si, dozvěděly, že napříště sem už budou patřit jen budoucí profesionálové, nezaváhaly ani na chvíli. Za copatou Lenkou půjdou po prázdninách jinam, do vršovického sálu Vzlet. Přemluvily rodiče a těm ta změna do neznáma a možné komplikace s rekvizitami a kostýmy a nejspíš i s financemi za spokojenost potomků stojí.
Nežijeme naštěstí už v době, kdy kroužky byly dobrovolně povinné a děti nemusí po škole nikdo k ničemu nutit. Jestli jim vyhovuje pohyb pro potěšení a ne ambiciózní drezura, tím líp. A jestli se najdou copaté Lenky ochotné pracovat ve skromných podmínkách i v časech vypjatě ekonomických, není všechno tak špatné, jak by se mohlo zdát.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
