Když jsem Zahu Hadid před dvěma lety potkala, začínalo léto a slavný výrobce designového nábytku Vitra pořádal ve svém kampusu ve Weilu nad Rýnem slavnostní akci u příležitosti uvedení limitované edice. Mezi prominentní dvacítkou designérů vizionářských nábytkových objektů nebo instalací nesměla chybět. Právě pokusy a experimentování s tím, co je v designu a architektuře ještě možné, jí jsou vlastní.
Všichni tvůrci se už procházeli ve výstavním prostoru a po přilehlé louce, jenom po anglické architektce s iráckou krví nebylo dlouho ani vidu, ani slechu. Pak to ale zašumělo: Už je tady! Z davu se vynořila postava v černém, upnutém trikotovém topu a kalhotách, které byly k rozvinutým ženským oblinám dámy v letech přísné. Měla tmavé velké sluneční brýle a kolem sebe harém asistentů, kteří tvořili téměř neproniknutelnou hradbu. Na pozdravy přítomných reagovala nejslavnější architektka světa letmo a zastavila se jen u vybraných osob. Na dotazy nás, novinářů, odpovídala zastřeným hlasem stručně a důrazně. Jednoduše superstar. Ovšem svébytná superstar, které nezáleží na tom, co si o ní budou ostatní myslet nebo zda vypadá dokonale, a která přesto září sebejistotou a na někoho působí až arogantně. Taková jsou i její díla. Nekonformní, neohlížejí se na okolní kontext nebo historii a tradici, mají jasný a pevný výraz, který vyžaduje respekt. Její stavby i design musíte buď milovat, nebo nenávidět. Jedna z nedávných veřejných soutěží, které se studio Zaha Hadid Architects účastnilo (nyní má kolem 170 pracovníků), je toho ostatně dobrým příkladem. Nové kasino, jež podle jejího vítězného návrhu mělo zdobit centrum Basileje, nakonec nevznikne, protože obyvatelé tohoto švýcarského města ve veřejném hlasování stavbu odmítli.
Na odmítání je ale Hadid zvyklá. Dlouho totiž platila za černou ovci. Přistěhovalec z Blízkého východu. Žena v typicky mužském povolání. A navíc autorka návrhů, o kterých si všichni mysleli, že jsou prostě technicky nerealizovatelné. Získala sice vzdělání na prestižních školách a cennou praxi ve slavné holandské architektonické kanceláři Office for Metropolitan Architecture u architekta Rema Koolhaase, jenže... léta ubíhala a její podivně tvarované budovy nikdo nechtěl. Odborná obec její práce z 80. let oceňovala, ale spíše pro jejich umělecké kvality. Zaha Hadid je totiž i prvotřídní kreslířka. Prvního realizovaného návrhu se tak dočkala až ve svých 43 letech a šlo o budovu požární stanice v Německu. Krátce nato se zúčastnila soutěže o návrh operní budovy ve waleském Cardiffu a porota mezi 268 výtvory vybrala právě ten její. Jakmile se kresba dostala na veřejnost, rozpoutala se panika. Stavba připomínala více skleněný šperk než klasickou divadelní budovu. Tisk i veřejnost soudily, že je to elitářský výstřelek, kam se lidé budou stydět chodit, operní pěvkyně se – naprosto zbytečně – hrozily, že jim budou lidé koukat skleněnými zdmi až do šaten. Úřad, který měl stavbu financovat s pomocí národní loterie, nakonec v roce 1996 vítězný návrh odmítl akceptovat.
Architektka musela prožívat učiněné déj`a- vu, když usedla o mnoho let později v komisi vybírající budovu české Národní knihovny a potom sledovala, jak se vítězný projekt Jana Kaplického potápí ke dnu.
Přesto vytrvala. Do karet jí nahrál také posun v konstrukčních možnostech architektury i designu, k nimž v posledních letech došlo. Realizace projektů, sahající od drobných předmětů přes návrhy interiérů a nábytku až po velké stavby, urbanistická řešení, ale třeba i scénické návrhy, je tedy rok od roku schůdnější. U veřejnosti také stále roste zájem o futuristický typ tvorby, jakou díla Zahy Hadid reprezentují. A tak se černá ovce za pár let ocitla na vrcholu uznání. Mezi její poslední úspěchy patří například vítězství v soutěži na nové muzeum současného umění na Sardinii, Glasgowské muzeum dopravy, divadlo v Dubaji (pohádkově bohatém městě, kde si díky ropným šejkům leckterý světový architekt splnil svůj životní sen) nebo Guggenheimovo muzeum ve Vilniusu a na Tchaj-wanu. Ve výstavbě je přístavní terminál v Salernu a administrativní a sportovní centrum v Montpellieru a dokončuje se most v Abú Dhabí i muzeum současného umění MAXXI v Římě. A jak ona sama hodnotí svůj úspěch? Na své poměry poněkud skromně: „nikdy bych ho nedosáhla, kdybych měla rodinu“.
Ona první stavba, jež celý kolotoč odstartovala a způsobila, že se Zaha Hadid po dvaceti letech stala z „papírové“ autorky skutečnou architektkou, byla budova požární stanice v již zmíněném areálu Vitra ve Weilu nad Rýnen, dokončená v roce 1993. V interiéru i exteriéru stanice nenajdete pravé úhly, prostor jako by žil vlastním životem ve stálém pohybu. Radikální autorčin rukopis se už tady dočkal v odborných kruzích obrovského uznání. Zaha Hadid ráda experimentuje, vytváří naprosto nové prostorové konfigurace a její stavby i nábytek jsou jako organické sochy.
Například lustr Vortexx a sedačka Scooop pro italskou značku Sawaya & Moroni, váza Crevase pro Alessi nebo boty pro brazilského výrobce Melissa stejně jako cestovní výstavní pavilon Chanel působí, jako kdyby se jejich hmoty vzbouřily, různě se v extázi protahovaly a expandovaly do okolí.
Také architektura této ženy je téměř bez výjimky futuristická. Neuznává klasické tvary, členění ani dispozice, nezná pojem průčelí nebo střecha. To zásadní je ze všech stran. Ve spojitosti se Zahou Hadid kritici rádi hovoří o „zamrzlé tekutosti“ a silném dekonstruktivismu, pod nímž si máte představit chaotické skládání nepravidelných, neuchopitelných forem a návaznost na přínos ruské umělecké avantgardy 20. let minulého století. „Chci stavět domy, které se budou vznášet a uvnitř kterých se lidé budou cítit dobře,“ tvrdí ona sama jednoduše.
Ať se to vznáší
Jak se jí to daří, ukazuje skokanský můstek navržený podle tvaru skokanova kolena a stanice lanovky Nordketten v Innsbrucku, továrna BMW v Lipsku a vědecké centrum Phaeno ve Wolfsburgu. Do Cincinnati se pak můžete zajet podívat na její umělecké centrum a do Kodaně na přístavbu muzea Ordrupgaard. Zaha Hadid ve všech případech bojuje se zaběhnutou představou o architektuře. Podlahy, stěny i stropy jejích staveb utíkají, naklánějí se a propadají, dramaticky se vlní, vytvářejí nečekané struktury. Ukazuje nám, že existuje i jiný druh prostorovosti, než na jaký jsme zvyklí, že existuje i fluidní prostor, který se mění podle toho, jak a kudy jím procházíme.
Stavěla všude po světě, jen ve svém druhém domově, Velké Británii nic. Opět to připomene Kaplického a jeho povzdech nad českým nezájmem. To se však začíná měnit. V roce 2012 by měl být postaven v Londýně obří plavecký stadion s rozpočtem 75 milionů liber, ale odhaduje se, že skutečné náklady budou až dvojnásobné. V Glasgow vyroste její Riverside Museum, ovšem se zpožděním nějakých tří let. Nezvyklé projekty nemají na růžích ustláno ani dnes.
„Tvůrkyně avantgardní architektonické krajiny“, tak se též po právu přezdívá temperamentní divě. Jako první žena získala prestižní Pritzkerovu cenu, obdobu filmových Oscarů v oblasti architektury. Její přítomnosti a vlivu si nyní nejvíc užívají studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Vídni, kde působí jako profesorka. „Připletla jsem se do mužské profese, cítím se pořád jako cizinka,“ tvrdí Zaha Hadid. A jako cizinka posouvá známé hranice architektury a našeho vnímání krásy do netušených končin.
O autorovi| Danica Kovářová, redaktorka časopisu Dolce Vita
