Ve Vídeňské ulici čp. 66 v Klatovech stojí dům zvaný Viktorovský. Patří k nejkrásnějším a patrně i nejvzácnějším ve městě.
Z renesančních arkád tu teď přes léto na mimina v kočárcích jakoby z jiného světa shlížejí sochy Olbrama Zoubka. Svou výstavu nazval po máchovsku: Hynku, Viléme, Jarmilo...
Viktorovský dům postavili v polovině 16. století a do dnešních dní přetrval coby typické renesanční měšťanské obydlí s prostorným dvorem, velkým sálem s nástropními freskami v patře i starými skalními sklepy pod povrchem.
Tak to do puntíku je: nápad, který není snadné prosadit, je nutné – třeba přes prvotní nedůvěru okolí – tvrdošíjně dovést do zdárného konce. Ostatní pak s překvapením hledí, jaké poklady jsou ve městě, v němž léta žijí, ještě ukryty.
Přežil rozsáhlý požár, který v roce 1615 zničil většinu klatovských domů, i pozdější přestavby a úpravy.
Tam, kde se dosud dařilo popelnicím Viktorovský dům se nyní dočkal historické satisfakce v podobě průzkumy podložené rekonstrukce a také v podobě zpřístupnění obnoveného renesančního dvorku. Postaral se o ně spolu s městem sochař Václav Fiala. Už jeho účast signalizuje, že ze zapomenutého zákoutí, v němž se dařilo tak nanejvýš popelnicím, vzniklo místo mimořádné. V horkých dnech chladivě příjemné, vhodné k odpočinku (z nové kašny prýští voda, lavičky, zeleň, ale také sochařovy kamenné objekty), může posloužit i k inspiraci. V renesančních arkádách se objevily typické (i barevné) sochy Olbrama Zoubka, jejichž letní výstavou otevření dvorku pro Klatovské začalo.
Je tu také mimořádná socha klečícího jinocha Ilionea, což byl, jak v Proměnách píše Publius Ovidius Naso, nejmladší syn Niobe, královny z Théb. Báje popisuje drama, na jehož konci Niobe zkameněla, socha znázorňuje jejího klečícího syna, jenž vztahuje ruce proti letícímu Apollonovu šípu.
V Klatovech mají litinovou kopii mramorové sochy. Originál pochází ze 4. století př. n. l. a jeho torzo prožilo dramatickou historii od slavného umístění ve sbírce Rudolfa II. přes potupné odložiště ve sklepení Pražského hradu až po aspoň užitečnou službu u vídeňského profesora anatomie a konečně, doplněno o chybějící hlavu a ruce, odlití kopie v blanenských železárnách...
Zatímco původní mramorové torzo se v roce 1815 dostalo do sbírky prince Ludvíka Bavorského a je součástí mnichovské glyptotéky dodnes, odlitá kopie se po druhé světové válce ocitla v Klatovech. Několikrát i ona změnila stanoviště, nakonec ji Václav Fiala zrestauroval a umístil do renesančního dvorku nově otevřeného pro veřejnost.
Na pozvánce k otevření dvorku a výstavy se píše, že zkrášlení objektu se uskutečnilo díky podpoře města Klatovy a díky tvůrčímu nápadu Václava Fialy. Tak to do puntíku je: nápad, který není snadné prosadit, je nutné – třeba přes prvotní nedůvěru okolí – tvrdošíjně dovést do zdárného konce. Ostatní pak s překvapením hledí, jaké poklady jsou ve městě, v němž léta žijí, ještě ukryty.
Renesanční dvorek
Klatovy, Vídeňská ulice čp. 66 Výstava Olbrama Zoubka Hynku, Viléme, Jarmilo...
Do konce října 2010
