Americký novinář Matt Baglio tři roky „stínoval“ katolického kněze otce Garyho, který ve Vatikánu absolvoval kurz vymítání ďábla, byl také svědkem několika exorcismů. Své zkušenosti popsal v knize Obřad, práva na ni koupilo hollywoodské studio a vznikl stejnojmenný film – těžko říct, jestli má s předlohou společného víc než jméno (vzhledem k tomu, že je v titulcích použita hodně vágní formulace „k námětu dala impulz kniha“), asi moc ne. Snad filmaři Bagliovi alespoň slušně zaplatili, nových čtenářů mu to svěží dílko asi moc nepřinese.
Žádný film, v němž exorcista měří síly s mocnostmi pekelnými, se nevyhne srovnání s klasickým Vymítačem ďábla Williama Friedkina z roku 1973. Je to vysoká laťka a týmu kolem režiséra Mikaela Hafströma se k ní nepodařilo ani přiblížit, jejich film je předvídatelný a mdlý.
Michael Kovak (Colin O’Donoghue) nechce po otci přebírat rodinný pohřební byznys, jde radši studovat na kněze, ačkoliv se k tomu necítí být nijak zvlášť motivován. Po absolutoriu se nechce pro církev angažovat, jeden z jeho učitelů v něm ale cítí nějakou jiskru, vyšle ho proto do Říma na kurz exorcismu. Tam se Michael setká se svérázným vymítačem Lucasem (Anthony Hopkins), jenž mu v praxi předvede, jak takový střet s absolutním zlem vypadá. Otřese tenhle zážitek Michaelovou skepsí? Čeká na mladého hrdinu ve finále situace, kdy se bude muset ďáblovi postavit sám? Samé velké záhady...
Z Friedkinova klasického Vymítače si lidé často pamatují především tu „hrachovou polévku“ a další působivé a odpuzující momenty scén exorcismu. Jejich účinek je ale založen na tom, co jim přechází, způsobu, jímž režisér svůj jednoduchý příběh exponoval, jímž vykreslil syrově realistický obraz velmi všedního světa, v němž jsou postavy tak či onak ztracené, bezbranné a samy. Vykresluje to velmi věcně, distancovaně a s nenápadnou invencí, temnota toho všeho nevypadá ani trochu okázale a zdůrazňovaně, je spíš cítit než vidět. Když do tohoto světa vpadne nadpřirozeno, působí stejně skutečně jako hydrant na ulici a jeden může mít pocit, že ta hrachová polévka z plátna cáká přímo na něj.
Hafströmovi se něco takového (snad s výjimkou úvodní sekvence z pohřebního ústavu) nepodařilo. Film se odehrává v aseptickém, neživotném prostředí. Lucasův příbytek vypadá jako dekorace z pohádky, Řím je prezentován pár záběry jak z bedekru, dlouhé pasáže zabere „vlastivěda“, vysvětlování, jak to s tím exorcismem vlastně je. Protagonista působí totálně ploše – prázdně pohledná postava ke ztotožnění pro diváka, jejímž úkolem je klást jeho otázky (ne už tak otázky člověka, který vystudoval teologii). V takovém světě a s takto vykreslenými figurami není možné rozehrát drama, a už vůbec ne takové, v němž jde o všechno.
V Hafströmově filmu jde nakonec jen o to, kdy dostane Anthony Hopkins příležitost to trochu rozpálit. Stane se – navíc za zbytečné asistence digitálních technologií. I kdyby si ale britská hvězda třeba hlasivky strhala, démon jenž se v tom řevu projevuje, není o nic skutečnější než papundeklová dekorace. Obřad je příliš fádní a klopotný na to, aby se dal brát vážně. Jeho kašírovaná vážnost mu zas brání v tom, aby byl alespoň zábavný.
Obřad
USA 2011 Režie: Mikael Hafström Hrají: Anthony Hopkins, Colin O’Donoghue a další Premiéra: 17. 3.
