Přístup české vlády k Libyi je hrou o čas
Postihnout český přístup k Libyi jedním krátkým titulkem by nešlo: Nestavíme se zásadně proti náletům, v NATO jsme dokonce hlasovali pro, přitom však dáváme najevo jisté výhrady a zdůrazňujeme, že bychom válečnému úsilí stejně neměli čím přispět.
Souvisí to zřejmě s tím, že původní pozice české vlády k letecké ofenzivě vůči Kaddáfímu, víc implicitní než výslovná, byla v posledních dnech překonána skutečností. Než vzlétly francouzské letouny, různí čeští ministři v čele s šéfem diplomacie Karlem Schwarzenbergem inklinovali ke zdrženlivosti a radili přímo nezasahovat. Mezitím se ovšem klíčové vlády Západu rozhodly zasáhnout, a to pořádně.
Karel Schwarzenberg se ovšem lavírování nevzdává ani poté a přeje si, aby se odpovědnosti za operaci Západu chopilo NATO jako celek. Ministr přitom musel předpokládat, že ve chvíli, kdy se někteří členové stavějí na zadní, Aliance k bezprostřednímu činu připravena není. Od sporů o americký radar v Brdech je česká politika chytřejší o postřeh, že v bezpečnostních záležitostech se o čas nejlíp hraje odvoláváním se na mandát Aliance – za předpokladu, že Aliance je v dané věci znesvářená.
Hra o čas je nejspíš hlavním motivem Prahy i teď. O budoucnosti Libye se totiž nedá říci nic určitého, a jakkoliv poslední zprávy z bojiště vypadají nadějně, je docela dobře možné, že si za dva týdny ti aktivnější z našich západních spojenců budou rvát vlasy, proč letadla nad Libyi posílali. Proto je rozplizlost Prahy její operativní výhodou. Že své námitky tlumí a spojence ocitnuvší se oběma nohama uprostřed bojových operací nekritizuje, je potom projevem jakési základní slušnosti. Což není zas až taková samozřejmost – viz neslavná českořecká iniciativa při náletech NATO v Jugoslávii.
